Dilema vlastního já: Rozlišování své egoistické povahy od vlastního duchovního potenciálu

„Jsme zdrojem vlastní radosti i smutku.

Jsme zdrojem špíny i čistého pramene.

Jako lidé v zrcadle, je i svět mnohotvárný.

Je bezvýznamný a je nekonečně velký!“

Omar Chajjám

Vskutku jsme zásobárnou špíny i ryzosti. To znamená, že jsme byli odvrženi od duchovní strany lásky, dávání a spojení k jejímu tělesnému protikladu.

Necítíme duchovní kvality, nesoucítíme s nimi a necítíme potřebu se k nim přiblížit. Jsme pohlceni pouze sami sebou, svými egoistickými zájmy.

Špinavost spočívá v tom, že popíráme duchovní svět, svět plný kvalit lásky, obdarování a spojení. V takovém stavu nepřikládáme duchovnímu spojení žádný význam. Místo toho chceme vlastnit zbraně, které nás budou chránit a posouvat vpřed v naší egoistické tělesné říši.

Kde je v nás tedy čistota? V tom, že nedokážeme pochopit svůj stav. To je vlastně naše spása. Je nám odpuštěno. A dokonce je zesilována nejen neuvěřitelná vzdálenost od duchovních sil lásky, obdarovávání a spojení ale také naše nevůle přijmout jejich řídicí program v našich životech. Proč? Protože jsme „poslední generace“.

Čistota spočívá v tom, že se na nás nic nelepí. Nešpiníme se ve špíně, protože ji necítíme, a stejně tak špína není něco, co by na nás ulpívalo.

Jinými slovy, necítíme vlastní špínu a zlo, a v tom je naše čistota. Nepotřebujeme cítit svou špínu, abychom se od ní očistili. Stačí, že jsme namočeni ve špíně. Musíme s ní pracovat, a pak vyjde najevo v potřebné míře.

Musíme si uvědomit, že my sami jsme jedinou sílou lásky, obdarování a spojení, která nás stvořila a udržuje. Dospějeme-li k takovému pochopení, pak by naše další kroky měly směřovat k tomu, abychom se co nejvíce podobali vlastnostem této síly.

V tomto procesu pak pochopíme všechny druhy zla, které potřebujeme pocítit, a zbavíme se ho. Nejdůležitější je však prvotní kontakt s jedinou sílou lásky, dávání a spojení. V tomto směru můžeme vyvinout určité úsilí, které nás povede k pociťování této jediné síly.

Stejně jako ve výše uvedeném citátu jsme nekonečně velcí, protože jediná síla lásky, dávání a spojení je vždy mezi námi a zároveň bezvýznamní, protože jí nevěnujeme pozornost.

Navíc dosažení této velikosti nezávisí na jednotlivci, ale na kolektivním rozhodnutí, tedy na dosažení společné duše lidstva.

Naše evoluční trajektorie nás k takovému kolektivnímu stavu vede a my ho dosáhneme. Zatím však vidíme, že ani jeden národ nedokáže přijít s kolektivním rozhodnutím jednoty, ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠která by ho spojovala.

I když takové myšlenky zatím nemusí u lidí rezonovat na masové úrovni, může se stát, že určité množství, probuzené touhou zapojit lásku a jednotu do našich životů nad našimi egoistickými pudy, může ke kolektivnímu rozhodnutí dospět dříve než celá populace a následně tak pozitivně ovlivnit ostatní.

Vše je založeno na jediném vzorci: jednota mezi námi se rovná jednotě s jediným živým zdrojem v přírodě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sílou lásky, obdarování a spojení. Tento vzorec zahrnuje vše, co existuje. Až lidstvo vstoupí do takové jednoty, pak se tato jediná síla zjeví všem, jak je psáno: „od nejmenšího po největšího z nich“.