Den lidských práv postrádá nejdůležitější právo

Každý rok v prosinci se v médiích hodně mluví o lidských právech, protože mezinárodní společenství si 10. prosince připomíná Den lidských práv, den, kdy Valné shromáždění OSN v roce 1948 přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv.

Deklarace stanoví širokou škálu základních práv a svobod, na které máme všichni nárok, jako je právo na svobodu, rovnost, důstojnost, osobní bezpečnost, vzdělání a práci. Existuje však další základní právo, na které máme všichni nárok, ale bohužel ho nikdo z nás nepožaduje, protože si ho neuvědomujeme. Bez tohoto práva však nebudeme mít žádná jiná práva.

Jde o to, že všechno v našem životě stojí na jednom základním principu: všichni jsme vzájemně propojeni a závislí jeden na druhém. Protože to nevíme nebo nechceme vědět, porušujeme práva druhých zleva i zprava, aniž bychom si uvědomovali, že tím poškozujeme samotnou strukturu, která nás podporuje a je zdrojem života. Proto je naším nejzákladnějším právem, které je zároveň naší povinností, cítit, že jsme jeden pro druhého záchranným lanem.

Ať se nám to líbí, nebo ne, jsme v tom všichni společně. Obecný zákon přírody zní: „Jeden za všechny a všichni za jednoho.“ A tomu nelze uniknout. Čím dříve si to uvědomíme, tím dříve podle toho můžeme začít žít.

Své děti nevykořisťujeme ani neodmítáme jejich základní potřeby. Naopak, snažíme se jim dát vše, co potřebují, a ještě něco navíc, protože je cítíme jako prodloužení sebe sama. Kdybychom stejným způsobem cítili, že všichni kolem nás jsou také prodloužením nás samých, protože taková je pravda, nevyužívali bychom je.

Právě teď musíme bojovat za vykořisťované a zneužívané lidi na celém světě. A to právě proto, že se cítíme vzdáleni jeden od druhého. Dokud tento pocit odloučení nevyřešíme, neodstraníme přítomné vykořisťování a boj za lidská práva bude marný a zbytečný. Z tohoto stavu mají prospěch jen ti, kdo získávají slávu a bohatství a prezentují se jako ochránci chudých, zatímco ve skutečnosti vydělávají na utrpení jejich zmučených zad.

Uvědomění si naší vzájemné závislosti je nezbytné pro nápravu neštěstí v lidské společnosti. Proto vždy trvám na tom, že nejdůležitější a nejnaléhavější iniciativou, kterou musíme podniknout, je výchova ke vzájemnému propojení. Musí mít přednost před čímkoli jiným, protože pokud budeme vědět, že jsme na sobě vzájemně závislí, nebudeme si ubližovat a lidská práva nebudou nikde zneužívána. Naopak, pokud si nejsme vědomi své vzájemné závislosti, vždy najdeme způsob, jak jeden druhého využít. A dokonce i organizace, které údajně bojují za chudé, ve skutečnosti udržují jejich bídu, aby zvýšily své vlastní bohatství a moc.