Covid – příčina konce kariéry

Covid je tu s námi teprve dva roky, ale už teď je jasné, že tento virus přináší do naší civilizace revoluci. Věci, které jsme považovali za samozřejmé, jako je práce, škola a zábava, se staly na mnoha úrovních diskutabilní.

Virus neovlivňuje jen naše zdraví a životy, ale mění i to, jak vnímáme sami sebe jako lidské bytosti i jako členy společnosti.

Dokud se k nám tento virus nedostal, rozlišovali jsme lidi z velké části podle jejich kariéry nebo zaměstnání a životního stylu. Mít kariéru bývalo symbolem úspěchu. To slovo mělo romantický nádech spojený s představy častých „pracovních“ cest, firemních kreditních karet, bytu ve výškové budově s hlídačem ve vstupní hale a společenského postavení, které nám ostatní mohli závidět.

Covid tento půvab nějak ztlumil. Ne že by lidé myšlenku kariéry zcela odmítali, ale už není tak záviděníhodná jako před dvěma lety a její přitažlivost jen slábne.

Pořád chceme peníze a vždycky je chtít budeme, ale za to, že jich vyděláme hodně, jsme ochotni zaplatit mnohem méně. Nejsme ochotni obětovat tolik ze svého společenského života, svých dalších zájmů, svého klidu a času stráveného s rodinou kvůli společenskému postavení. Částečně je to proto, že už nám to nepřipadá tak lákavé, a částečně proto, že ani ostatním už naše kariérní „tituly“ nepřipadají tak záviděníhodné. Vidí naše dlouhé hodiny v kanceláři, naše časté lety a litují nás, že musíme tak tvrdě pracovat, místo abychom si užívali života.

Pandemie však sahá hlouběji než ke změně našeho vnímání práce. Kousek po kousku v nás znovu probudila „velké“ otázky, ty, které jsme léta potlačovali pod tíhou nutnosti přežít v hyperkapitalistickém světě: otázky o smyslu života.

Stejně jako oteplování klimatu rozpouští věčně zmrzlou půdu a vypouští plyny, které mění složení naší atmosféry, virus rozpouští led v našich srdcích a otevírá je dlouho zmrzlým pocitům, které mění atmosféru v naší společnosti. Učíme se myslet více sociálně a méně individuálně.

Strach z infekce nás přiměl uznat, že jsme ohledně svého zdraví závislí na druhých. Nyní, v souvislosti s krizí v dodavatelských řetězcích, která byla způsobena koronavirem, nás to nutí uvědomit si, že jsme na sobě závislí, i pokud jde o naše potraviny, o cenu, kterou platíme za věci, o naši možnost koupit si vánoční dárky, o naši zábavu, společenský život a o naše školy a vzdělání.

Možná si to neuvědomujeme, ale virus nás učí přehodnotit naše hodnoty: koho považujeme za velkého a obdivuhodného a kým pohrdáme. Učí nás posuzovat lidi ne podle toho, kolik vydělávají, ale podle toho, jak moc přispívají společnosti. Začali jsme potleskem zdravotníkům a lékařům, pak jsme přešli k uznání, že pracovníci supermarketů jsou nepostradatelní, a nyní si uvědomujeme, že tito neviditelní lidé jsou ti, kteří nám umožňují žít a starat se o sebe.

Díky viru se konečně učíme, že každý člověk je jedinečný, protože každý může společnosti přispět něčím zvláštním, čím nikdo jiný. Ve své jedinečnosti jsme si všichni rovni.

Až bude proces přijetí jedinečnosti každého člověka úplný, zjistíme, že nenávist v našich srdcích zmizela. Uvědomíme si, jak je každý z nás cenný, a budeme vděční za existenci každého člověka na této planetě. Až k tomu dojde, budeme covidu vděční – jako příčině konce kariéry a strůjci jednoty a míru.