„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. A Bůh oddělil světlo od tmy.“
To znamená, že když se v našem světě objevilo světlo, bylo jasné, že celý vesmír se skládá ze dvou protikladných stavů: světla a tmy, dne a noci.
Světlo a tma se v nás odhalují ve vztahu s naším spojením s Bohem, kterého v moudrosti kabaly obvykle pojmenováváme jako „Stvořitele“. On představuje vyšší sílu lásky a odevzdání, kterou nazýváme také jako „Vyšší světlo“. Tato síla je protikladem naší živočišné přirozenosti přijímat pro sebe a pro své vlastní potěšení.
Pokud se trochu povzneseme nad sebe, tzn. nad svou živočišnou přirozenost, začneme cítit, že existuje světlo – světlo dávání, spojení, lásky a jednoty. Nejprve v sobě pociťujeme světlo a tmu, kde světlo je všechno dobré, jsou to pozitivní stavy spojení, které přebývají mezi lidmi, a tma je opak.
Totéž platí pro nebe a zemi, kde nebe symbolizuje Stvořitelovu touhu předávat a země symbolizuje touhu stvoření přijímat.
To ukazuje, že ve vesmíru existují dvě síly: za prvé, síla Stvořitele a za druhé, síla stvoření. Ty v podstatě rozvíjejí a oddělují naše myšlenky. Temnota se vztahuje na naše egoistické myšlenky, které jsou směřovány výlučně na vlastní prospěch, a světlo se vztahuje na myšlenky směřující navenek od nás samých na způsob odevzdávání, nebo jinými slovy, na myšlenky, které jsou zaměřeny na Stvořitele.
Podle toho můžeme pochopit, co je psáno: „A předtím byla Země prázdná a chaotická“, tzn. předtím, než došlo k oddělení egoistických myšlenek od myšlenek na odevzdání, neexistoval systém, žádné oddělení jednoho od druhého.
