Co znamená triumf Talibánu

Na rozdíl od Vietnamu, Američané Afghánistán opustili bez bojů a protiválečných kampaní. Historie se opakovala rychlostí blesku, a to je pro nás ponaučení do budoucnosti.

Americký exodus z Kábulu byl jakýmsi „pokračováním“ pro nové generace, které nezažily podobný exodus ze Saigonu v roce 1975.Tehdy byla Amerika „v rozkvětu“ – dnes ztrácí svůj někdejší vliv. Odkud tedy pochází tato podobnost zápletek a okolností?

V podstatě takto vlastně končí každá americká válka. Mají jiného „koníčka“ – vydělávání peněz. V zemi zlatého telete je vše vázáno na kapitál. Ale vojenské vítězství vyžaduje něco víc – cíl, ducha a jednotu. Přesně to, čím se Amerika pochlubit nemůže. Stala se „tavícím kotlíkem“ pro mnohé národy, ale nespojila je, jen je stmelila pozlacenými ideály. Navzdory okázalému vlastenectví se zde lidé necítí být jako jeden národ se společným osudem, společnou minulostí a společnou budoucností. A když není národ, válku vedou peníze, ne lidé. Proto nezávislé „vojenské výpady“ Američanů, navzdory svým stanoveným cílům za sebou zanechávají prázdnotu vyčerpaného bankovního konta.

Jinak to ani nemůže být. Koneckonců, toto není jejich země, není to jejich vlast, není to jejich boj. Nemohou navždy hlídat to, co jim ve skutečnosti nepatří. Všechny války USA se vedly na cizím území, aniž bylo třeba bránit vlastní nezávislost nebo samotnou existenci. A s cizím je to přece jen jednodušší: pokud chcete, můžete brát; pokud chcete, můžete nechat. Zvláště pokud jde o boj s partyzánskými formacemi, proti nimž západní stálá armáda zmůže jen málo. Koneckonců je stejně těžkopádná a neobratná jako sama Amerika. Partyzáni dobře vědí, za co bojují – ale vojáci? V podstatě jen jiní povstalci mohou skutečně bojovat proti povstalcům…

Proto jsem útěk z Afghánistánu nevnímal s lítostí, ale s pochopením: historie se opakuje, protože taková je lidská přirozenost. Zahraniční neúspěchy Ameriky jsou způsobeny nedostatkem skutečné ideologie – takové, která by si získala srdce. Žádné jasné cíle – jen krásná slova. Žádné slibné naděje – jen prázdné sliby. Neexistuje žádná nit, která by spojovala peníze a vojenskou sílu s národní vizí budoucnosti, ke které se vyplatí pádlovat, do které by člověk chtěl vstoupit. Naopak pokusy vymyslet nefinanční ideologii nepadají v americkém terénu na úrodnou půdu…

Pokud jde o rozhovory o vývozu a budování demokracie, jsou neopodstatněné, i když pomineme absolutní nepřipravenost jiných zemí a lidí na takové experimenty. Ostatně ani ve Spojených státech není skutečná demokracie. Je sice formálně vyhlášena, její duch se však nad „Novým světem“ nevznáší. Tam je prostě přijato: neomezovat se, ale nechat jeden druhého na pokoji: „Toto je moje, toto je tvoje.“

Americké zákony jsou určeny především k ochraně osobního vlastnictví a osobní nedotknutelnosti. Ale co to má společného s demokracií? Ne, je to jen ochrana jednotlivce před vnějšími zásahy. Rozumí se, že částečná ochrana. Jak jsem již řekl, americké zásady jsou posvátné, ale když jde o velké peníze, Zlaté tele odpouští všechny hříchy. V důsledku toho se Afghánistán připojuje k pásu islamistických zemí, který se táhne na západ k Maroku a „přesahuje“ jih Indonésie. O čem to svědčí? V prvé řadě o slabosti předních světových hráčů, ať už jde o Ameriku, Velkou Británii, Francii, Rusko nebo Německo. Nemají žádnou vizi budoucnosti, jasnou a přitažlivou představu o zítřku. Po ztrátě kurzu se beznadějně zmítají v globální krizi, která se projevuje různými způsoby, ale oslabuje všechny. A zejména silné. Tento proces jistě uvidíme na vlastní oči. Tak to v historii vždy bývá: vzestupy a pády, vzestupy a pády. V současnosti začínají postupně nejbohatší země světa z historické scény odcházet. Některé se už dávno stáhly do ústraní, jiné zažívají obrat trendu, ať už zjevný nebo skrytý. Ani Čína není výjimkou. Svět vstoupil do éry neoliberálního soumraku, který nakonec zachvátí všechny regiony: Jižní Ameriku, Asii atd. Samozřejmě tato situace může vyvolat války, přinejmenším ty lokální a regionální. Na druhou stranu si možná strany uvědomí, že v takových bojích nebude vítěze a nikdo z nich nebude mít dlouhodobý prospěch.

Závody ve zbrojení však pokračují a vždy existuje nebezpečí, že tento sud se střelným prachem vybuchne… Také Izrael čelí v blízké budoucnosti přímé hrozbě. Už nyní vidíme, že se nemáme na nikoho jiného spolehnout. Amerika nám již není oporou. Zejména ne Amerika ve stylu Bidena. Není pro nás, nemá žádné přátele a s Izraelem nemá společnou cestu. Jednoho dne Izrael prodá téměř za nic a titulky budou hlásat „pád Jeruzaléma“. Pokud jde o věčnou konfrontaci mezi islámskými sunnity a šíity, nemělo by nás to uvést v omyl. Jedni i druzí s radostí zničí židovský stát, když dostanou příležitost. Celý islámský svět považuje Izrael za cizí, nepřátelské těleso ve svém středu. Takže ho v budoucnosti čekají útoky a konflikty buď zcela bezdůvodně, nebo z falešných důvodů.

V této souvislosti, ačkoliv nám připadají afghánští islamisté primitivní, neměli bychom je vůbec odepisovat. Mají za sebou vlastní tisíciletou historii, své starodávné kořeny, a v některých ohledech jsou prozíravější než arabské obyvatelstvo kolem. V konečném důsledku mohou být pro některé velmi silnými partnery, pro jiné velmi silnými nepřáteli.

A tady je vhodný čas zamyslet se nad tím, jak bychom měli postupovat my, lid Izraele. Známý řád světa se rozpadá. Známé obrysy reality se nám rozmazávají před očima. Pokud máme přátele, jsou slabí. A bez podpory to zde neustojíme. Roky budou plynout, tendence se konečně zformují a my se ocitneme sami proti světu, který je zmítán rozpory a který nás z celé duše nesnáší. Proč? Protože všechny cesty vždy vedly k nám, k židovskému národu. Ať se stane cokoli, je vnímán jako hlavní viník, hlavní pachatel, hlavní padouch. Jsme prokleti od chvíle, kdy jsme lidstvu ohlásili jednotu vesmíru, od chvíle, kdy jsme tuto myšlenku převzali jako základ od našeho otce Abrahama. Udělala z nás „cizí těleso“, cizí prvek, nevítaného hosta na Zemi. Tento host má možná pravdu, ale jeho poselství je pro lidský egoismus nepřijatelné. A co je nejhorší, Izrael sám opustil své kořeny, pohrdl závazky a vzájemností, namísto skutečných činů, namísto sbližování srdcí, zůstala jen krásná slova o „lásce k bližnímu“ a tradici. V důsledku toho trpí celý svět, zatímco jednota, kterou potřebuje jako vzduch, je ukryta kdesi na dně židovských dějin, pod vrstvami exilu a pronásledování.

V takové situaci ve světě se tedy nacházíme. A proto v ní zůstáváme sami, pomalu, ale neúprosně sami. Není to ničí machinace, je to legitimní reakce na naši nečinnost, na naše selhání v plnění našeho kdysi vytyčeného cíle. Není přirozené obviňovat někoho, kdo je schopen pomoci všem, ale pomáhá jen sobě? Velmi doufám, že se izraelský lid probudí ještě před novým holocaustem. Vlastně ostatní národy nechápou jeho roli, ale nejasně nebo jasně cítí, že je na vině. V určitém okamžiku mezi nimi nenajdeme přátele, všichni se od nás odvrátí. A tehdy si uvědomíme: skutečná pomoc spočívá v zastřešující myšlence, kterou naši předkové kdysi přijali na hoře Sinaj, a ještě hlouběji – v jediné Přírodě, která lidský rod zrodila a rozvíjí ho směrem k pravé jednotě. Zárodky budoucnosti jsou v nás zakořeněny už svou podstatou. Avšak chápat to až pod čepelí taseného meče je malá zásluha. Již nyní bychom měli usilovat o vnitřní jednotu, abychom světu ukázali dobrý příklad, dobrou cestu ke smíření. Takto se nezvaný host stane vítaným a milým, najde si své místo mezi národy a konečně využije svůj potenciál. Jinak se stane to, co se stalo více než jednou, a více než dvakrát. Historie našich porážek ve válce proti sobectví je mnohem starší než historie amerických porážek. Nevíme, kolik času nám zbývá. Propad do obecné nenávisti může být bleskový.