Co s námi bude po smrti?

Dnes dosahujeme bodu radikálního přehodnocení hodnot. To, co se dříve zdálo být cenné – za co jsme bojovali, žili a umírali, co jsme se snažili uchovat a předat budoucím generacím – ztrácí svůj význam a působí stále prázdněji.

Co tedy bude skutečně cenné? Pouze myšlenka.
Na první pohled to může člověku znít příliš abstraktně. Ale když se nad tím zamyslíme – co v našem životě vlastně není abstraktní?

Myšlenka je to, co s námi zůstává. Nezaniká s tělem. Touhy těla, strachy a majetek zmizí – ale myšlenka zůstane.

Jaký druh myšlenky bychom tedy měli rozvíjet?

Je to pozitivní postoj k druhým a ke světu. Taková myšlenka nikdy nezmizí. Zůstává s námi neustále, protože je mimo úzký a pomíjivý rámec našeho egoismu – tedy touhy užívat si jen pro vlastní prospěch. Tento egoismus umírá a rozkládá se s tělem.

Naopak myšlenka pozitivního vztahu k druhým a světu žije dál – v altruistické kvalitě, která je opakem egoismu. Tedy v pozitivních vlastnostech, které se nám během života podaří získat. Vlastnosti jako dobrota, láska a péče nás pozvedají do jiného světa – světa pozitivních sil lásky, dávání a spojení, které jsou mimo naši materiální existenci.

Existujeme právě proto, abychom nashromáždili pozitivní emoce, myšlenky, touhy a úsilí, které vycházejí z našeho pozitivního přístupu k druhým lidem a k přírodě. To je to, co si s sebou odnášíme.

Když opouštíme tento svět, chceme po sobě zanechat co nejvíce pozitivního postoje k životu, ke světu, k lidem, k našim dětem, vnoučatům – zkrátka ke každému, komu jsme mohli něco předat.

Já to vnímám jako své poslání – a nejen své, ale nás všech.

Takto chápali smysl života kabalisté všech generací. Dnes všude kolem vidíme hrůzy, nenávist a rozdělení. A chápeme, že nás tato temnota nutí rozpoznat, co je třeba v sobě rozvíjet a co předávat dál. Temnota nás od sebe odtlačuje, abychom se mohli přesunout ke světlu – k pozitivní, harmonické a mírumilovné myšlence spojení.