Co bylo Abrahámovo náboženství?

Učení Abraháma lze nazvat náboženstvím od okamžiku, kdy se stalo sjednocující silou, tedy od okamžiku, kdy se proměnilo v praktickou metodu budování společnosti, která přijala myšlenku jednoty, ztotožnila se s ní a začala podle ní žít. Předtím to byl přírodní zákon, který objevil jediný člověk, ale od okamžiku, kdy ho Abraham předával tisícům svých žáků, se stal kolektivní cestou.

K tomu došlo, když se skupina, kterou Abraham shromáždil ve starém Babylonu a poté odtud vyvedl, začala vnitřně formovat na místě zvaném hora Sinaj. Tóra vypráví tento příběh alegorickým jazykem. Nemluví o fyzické hoře nebo o fyzickém shromáždění, ale o vnitřních stavech, které lidé prožívali, když čelili projevům vzájemné nenávisti a zároveň nutnosti povznést se nad ni.

Od tohoto okamžiku již můžeme hovořit o Abrahamově metodě jako o náboženství. Nejedná se o náboženství v moderním pojetí víry nebo rituálů, ale zavedení jasné sociální národní struktury. Jednotlivci, organizovaní do desítek, stovek a tisíců, vytvářejí mezi sebou stejná spojení, která jsou základem přírody. Přírodní síla vzájemné odpovědnosti, odevzdávání a lásky – Stvořitel, přebývá mezi nimi a stává se součástí jejich vlastností.

Zde začíná skutečné sociální hnutí těch, kteří opustili Babylon. Postupně, díky této vnitřní práci, se stávají spojeným národem založeným na společném cíli. Rozhodujícím zlomovým bodem byl okamžik, kdy pocítili, že potřebují přesné pokyny, jak překonat nenávist, která mezi nimi vzplanula. Od této doby začalo náboženství plnit roli sjednocování lidí do jednoho celku v souladu s Vyšší silou lásky a odevzdání.

Abrahamovu metodu spojení nazýváme „náboženstvím“, protože lidé, kteří ji následují, neustále transformují svou vnitřní strukturu a své vztahy podle podobnosti s Vyšší silou. Usilují o organizaci svých životů tak, aby se tato síla – vlastnost lásky, odevzdávání a vzájemné záruky, projevila v jejich vztazích. To, a nic jiného, bylo náboženstvím Abrahama.