Bolest je možné ovládat

Bolest je základem stvoření. Bez pocitu bolesti bychom necítili sebe ani druhé. Ve skutečnosti podle větší či menší míry bolesti posuzujeme téměř vše.

Podívejte se na vše, co lidstvo vytvořilo v oblasti literatury a umění – v každém díle je z 99 % bolesti. Prostřednictvím bolesti vnímáme svět. Všechny vztahy mezi námi se projevují skrze bolest, jejímž prostřednictvím se každý z nás snaží vládnout nad ostatními.

Bez bolesti není potěšení

Když cítíme bolest, máme tendenci se jí chtít co nejdříve zbavit, aniž bychom si uvědomovali, že bez bolesti se nelze cítit dobře. Systémy dobra a zla se navzájem podporují a bolest nás chrání. Bez bolesti bych necítil, že je v mém těle nějaká porucha. Tím, že mě něco bolí, mě chce příroda informovat o nějakém problému.

Pojem bolest ovlivňuje v člověku vše, protože člověk touží po potěšení a po naplnění. Pokud naplnění klesne na nulu, touha pociťuje bolest. Proto je pro člověka nejdůležitější, aby nebyl prázdný, aby necítil bolest. Potěšení ovládat nemůžeme, ale bolest ano.

Vždyť bolest začíná již vnímáním sebe sama. Například sedím na židli a jsem přitisknutý k jejímu opěradlu. Mám pocit, že jsem omezený – je to bolest, nebo ne? Lokty mám na stole, v ruce držím sklenici, cítím hranice svého těla. Pokud se tyto pocity mírně zvětší, stávají se bolestí, když se mírně zmenší, uvolním se a cítím se příjemněji.

Mezi bolestí a pocitem reality je velmi tenká hranice. Trochu větší tlak ve mně vyvolává pocit bolesti, trochu menší tlak ve mně vyvolává pocit nejistoty, pochybnosti, nepohodlí. Pocit bolesti se objevuje v konečné fázi každého pocitu. A na hranici mezi příjemným a nepříjemným, doslova v samém středu každého pocitu, zažíváme nejpříjemnější a nejpohodlnější stav.

Bolest nese důležité informace

Proč se milenci občas hádají? Proč nežijí jako dva andělé na růžovém obláčku? Nežijí tak, protože je to nemožné! Jsou povinni mezi sebou cítit hranice i určitou míru začlenění do sebe navzájem. To znamená, že si vzájemně musíme působit trochu bolesti, protože bez ní se navzájem necítíme. A to platí pro nejrůznější vztahy: blízké, vzdálené i ty nejintimnější. Bolest nám všude zprostředkovává bohaté informace.

Bolest existuje na všech úrovních a někdy může být obtížné oddělit fyzickou, tělesnou bolest od bolesti duševní. Můžeme cítit bolest z minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti, bolest vlastní nebo bolest někoho, koho milujeme nebo nenávidíme. Jako bychom vystoupili ze svého těla a účastnili se pociťování bolesti, nebo naopak radosti druhých Je to jako schopnost matky cítit bolest svého dítěte.

Ve skutečnosti jsme navzájem propojeni všemi svými fyziologickými systémy, ale systém bolesti mezi nimi vyniká zvláštní složitostí. Dosahuje velmi vysokých úrovní a přechází od fyzické bolesti k bolesti duševní a duchovní.

Tento systém je nesmírně mnohotvárný a má mnoho vrstev, přičemž každá jeho složka ovlivňuje všechny vjemy. Míru bolesti například ovlivňuje nálada. Dokonce existuje i léčba bolestí. Pokud se například na člověka usmějete a řeknete mu, že bolest brzy přejde, skutečně se mu uleví.

Radostí, laskavostí a příjemným prostředím bychom jistě dokázali vyléčit většinu nemocí. Moderní medicína však v rozvoji tohoto směru patrně nevidí žádný významný přínos, a proto se jím neřídí.

Zrození nového

Bolest vždy předchází novému stavu, a to platí pro jakýkoli jev: od výbuchu sopky, což je také zrozením, až po naše duchovní zrození. Všechny změny jsou vyvolány pocitem nedostatku ve stávajícím stavu. A pak mi bolest ukazuje směr, vede mě ke stavu, v němž dochází k řešení.

Bohužel zatím nemáme dostatečnou inteligenci, abychom toho byli schopni správně využívat. Naše ego je vyvinutější než ego zvířat, která s bolestí zacházejí správně instinktivně. Pokud je bolest tak silná, že vede ke smrti, umírají. Ale náš egoismus přerostl zvířecí stádium a my jsme začali vyvíjet různé způsoby, jak se s bolestí vypořádat.

Kdybychom s bolestí zacházeli jako s pomocným prostředkem, který ukazuje na kořen problému, bylo by to pro nás opravdu přínosné. Věděli bychom, co nás čeká, jaký signál nám bolest dává.

Zatím je nám však jedno, co se stane zítra. Náš egoismus cítí jen to, co se děje teď, a rozum slouží tomuto pocitu. Proto vyvíjíme systémy, způsoby a léky, které bolest potlačují. A pak ať se stane cokoli!

A ve skutečnosti nám bolest říká jen jedno – chybí nám správné spojení. Na všech úrovních – od fyziologické, přes vztahy mezi námi až po duchovní život. Bolest pociťujeme jako důsledek roztržení částí jednotného organismu, kterým jsme kdysi byli.

Potom se jeho orgány náhle začaly od sebe odpojovat. A protože jednotlivé orgány nepřijímají od ostatních orgánů životně důležité látky a nedodávají ostatním to, co samy produkují, tj. nejsou ve správném vzájemném spojení, vznikají problémy, bolest a utrpení.

Pak bolest zmizí

Bolest, kterou dnes pociťujeme, k nám přichází z velmi vysokých duchovních systémů, které ovlivňují každého. V zemích, kde panuje naprostá hojnost, se lidé najednou cítí deprimovaní a bezmocní. Proč? Protože celkový systém ovlivňuje doslova každého.

A v důsledku toho dnes lidstvo trpí všeobecnou krizí. Abychom ji překonali a pokračovali ve vývoji na nový stupeň, musíme se vzájemně sjednotit – bolest a utrpení, které den ode dne víc a více prožíváme, nám to říkají. Náš egoismus však křičí: „Tohle nechci!“ a hledá různé triky, jak se vyhnout řešení příčiny problému, a raději se snaží bolest utišit jakýmikoliv prostředky.

Stačí se jen otevřít vůči sobě navzájem, vyjít vstříc jeden druhému, a tuto bolest přestaneme pociťovat! Někdy se pohádáme, jsme na sebe naštvaní, a někdo zvenčí nás dvěma slovy usmíří – a všechno je zase v pořádku, můžeme spolupracovat, vše mezi námi klape. V jednom okamžiku hranice zmizí a vše se vyřeší k oboustranné radosti – bolest je pryč.

Naše štěstí a neštěstí spočívá v tom, že cítíme bolest druhého. To je ten problém. Moje bolest dříve bývala osobní, ale teď se stává společnou, vzájemnou, kolektivní. A každý z nás má na výběr – trpět za všechny, nebo se za všechny radovat a těšit.