„Případy 411" - Tajuplná zmizení lidí

Pod tímto termínem můžeme nalézt soubor příběhů o nezvěstných lidech, kteří se ztratili v některém z národních parků v USA. Příběhy sesbíral bývalý detektiv David Paulides a publikoval je v nyní celkem již osmi knihách.

Také o nich natočil dokumentární film a je častým hostem rozhlasových debat a pořadů, kde o svém výzkumu vypráví.

Začalo to jedním případem zmizelého člověka, který se ukázal jako nevysvětlitelný. Paulides zjišťoval, zda existují podobné a tím začal jeho celý projekt. Případy nezvěstných lidí se nenacházely v jednom archivu spravovány určenou institucí, nýbrž byly na různých místech, v různých archivech, často neveřejných, ke kterým si musel získat přístup byrokratickými cestami. Mnoho případů osobně vyšetřoval, zpovídal svědky, navštěvoval místa událostí a hovořil s odborníky a státními autoritami. Celkem prý vyšetřováním strávil osm let a tisíce hodin práce. Zdokumentoval 1200 případů, z nichž pak mohl sestavit statistiku. Výsledky byly znepokojující.

Na první pohled vypadal každý jeden případ jako běžný scénář, kdy se návštěvník parku ztratí, většinou prostě proto, že zabloudí. Zmizení je nahlášeno, proběhne pátrání a člověk je téměř vždy nalezen. Protože se předpokládaly běžné příčiny, tak se jimi nikdo soustavně nezabýval. Paulides ale objevil nesrovnalosti, nelogické či nepochopitelné souvislosti. Příběhy vykazují zejména tyto podobnosti:

Odehrávají se v národních parcích. Paulides vytvořil mapu míst zmizení a objevil oblasti, kde se nápadně koncentrují. Tyto oblasti zahrnují horu Mt. Shasta, Yosemitský park v Kalifornii, park Santa Fe (Nové Mexiko), mezi hlavními epicentry. Většinou se jedná o indiánské rezervace, místa s duchovním významem.

Zmizení během krátké chvíle na jasném úseku, za dobrého počasí, bez zjevných důvodů. Pokud byl člověk ve skupině, tak poté, kdy se od skupiny oddělil. Někdy během kratičkého okamžiku. Jedno dítě se ztratilo, když bylo s ostatními večer ve skupině okolo ohně, trochu stranou. Sestra, která byla vedle něj, tvrdila, že v jednu chvíli tam byl, a pak když se doslova za pár vteřin ohlédla znova, byl pryč. Pět hodin hledali spolu se záchrannou službou všude okolo. Nakonec ho nalezli, nikoli někde ztraceného nebo zraněného, ale ležet přímo na jedné cestě, na místě, kudy předtím mnohokrát chodili. Jiný chlapec, jako by se vypařil, když se schoval za strom, přitom stále před zraky jednoho z rodičů, odkud však už nevylezl. Nikdy nebyl nalezen.

Oběti nejsou k nalezení, nebo jsou objeveny za podivných okolností. Při pátráních se účastní někdy i stovky lidí pročesávání rozsáhlých území celé dny a týdny, ale zmizelého člověka nenajdou. Pak se zničehonic objeví na místě, kde bylo mnohokrát hledáno, anebo se nikdy nenajde navzdory všem snahám, což je neobvyklé. Matoucí je, že stopy některých takových lidí někdy v jednom místě náhle končí, někdy končí na okraji útesu nebo v řece.

Člověk, pokud nalezen živý, je dezorientovaný, nepamatuje si, co se stalo, proč se ztratil, pokud je to dospělý, pokud dítě, vypráví neuvěřitelné zkazky, kterým vyšetřovatelé nevěří.

Opět, pokud nalezeni živí, jsou často na velmi vzdálených místech, úplně jiných, než by se očekávalo, mnoho kilometrů, i desítek, daleko, přičemž by to znamenalo, že museli překonat např. horský masiv, strmou skálu, řeku, nebo vyšplhat do velkých výšek, na místa, kam se člověk bez horolezeckého vybavení ani nedostane, a jiných nepochopitelných, nepřístupných, například na ostrově uprostřed bažiny, nebo na úzké skalní plošině. Není jasný způsob, jak se tam mohli dostat, navíc například v noci, v zimě, v hlubokém sněhu, anebo malé děti, které neumí pořádně chodit; někdy během krátkého času, během něhož se fyzicky nedá tato vzdálenost urazit. Hodné pozornosti je, že jejich oblečení a boty mívají čisté a nejsou nijak zranění. Anebo jsou, nepochopitelně, bosi.

I pokud nalezeni mrtví, tak za zvláštních okolností. Nenesou nikdy známky zápasu, útoku zvěře, smrtelného zranění. Většinou je udáno jako příčina smrti „podchlazení“, často však bez jakýchkoliv příznaků podchlazení na ohledávaném těle. Zvláštní je, že často bývají těla zčásti svlečená, bez kalhot, s rozepnutou bundou, bez bot, nebo jen s jednou botou, přitom někdy v zimě a za mrazu. Jedno tělo bylo nalezeno jak „stojí uprostřed jezera“, což je velmi zvláštní způsob. Navíc bylo zjištěno, že oběť se neutopila - neměla vodu v plicích, ani žádné příznaky úmrtí.

Pokud nenalezeni, tak se často objevují jejich pozůstatky za zvláštních okolností: Velmi častým prvkem je po nějaké době hledání nalezení batohu pohřešovaného a vedle něj úhledně složené hromádky oblečení a boty. (Zajímavé je, že kalhoty jsou občas naruby.) Takový nález se může stát i po týdnech či měsících, což nedává žádný smysl. Vše je jako nové a netknuté, přitom i kilometry daleko od nálezu těla, pokud k němu dojde. Častým nálezem je jeden samotný zub, patřící oběti, nebo malá kůstka. V každém případě nějaká malá drobnost patřící pohřešovanému.

Problém s časem. Někdy jsou ztracené děti nalezeny až po mnoha dnech, přitom třeba v horách v zimě, kde jsou v noci teploty vražedné. Jsou zcela v pořádku a přitom třeba jen s lehkou bundou. Tak dlouho venku ovšem nelze přežít. Jedna holčička, které se dotazovali, poté co ji po dvou dnech našli, jak dokázala přežít noc v lese, odpověděla, že v lese bylo stále světlo. Některé děti i dospělí se domnívali, že byli pryč jen krátkou chvíli, byli však hledáni dny nebo týdny.

Pozorování zvláštních úkazů a zvířat. Z nějakého důvody jsou s těmito případy spojená pozorování zvláštních mědvědů, kteří se chovají jako lidé, příp. vlků; někdo by viděl paralelu v tzv. Yetti. Některé děti vypovídaly, že je unesl „medvěd“, nebo „Pan vlk“, některé, že viděly medvěda, který stál na kraji lesa a kynul jim, ať jdou za ním, nebo ať si s ním jdou hrát. Když šli za ním, odvedl je do jeskyně, nebo je někam ukryl. Jiní si s ním hráli a s dalšími zvířaty na schovávanou. Jiného zase popadl medvěd rukou před zraky jiných dětí a odnesl pryč. Jeden kluk vyprávěl, že viděl na kraji lesa babičku, která mu kynula, aby šel dál a šel s ní až do jeskyně, kde viděl, že „babičce“ zvláštně září hlava, a uvědomil si, že to asi není ona. Ta byla samozřejmě v tu dobu na úplně jiném místě.

Nepochopitelné chování lidí. Vedle toho, že mnoho lidí zmizelo na zcela přehledných místech za perfektního počasí, nebo že zanechali boty, bundu na nějakém místě spolu s batohem a šli neprůchodnou hornatinou bosi, lezli na vysoké hory, místo aby šli dolů, do civilizace, nepoužili telefon, ani GPS, které měli u sebe a které fungovaly, někteří se dopouštěli různého dalšího podivného chování. Jeden člověk stál na okraji útesu a když se jeho kolega otočil jinam a pak zpět, byl pryč. Rychle přiběhl k útesu a pohlédl dolů a viděl, že onen muž nespadl, není zraněný, nýbrž šílenou rychlostí utíká kamsi do pustiny, do lesů. Už ho nikdy nikdo nespatřil. Stejně tak jiný hledaný, lyžař, byl stopován podle stop lyží. Našli je, jak uhýbají ze sjezdovky a pak vedou prudce dolů z kopce, přímo rovně, přes všechny překážky, nebezpečné průrvy, bez jediné zatáčky a pak končí u kolmého srázu. Dole ovšem žádné tělo nebylo, ani žádná další stopa.

Někteří popisovali silný pocit, že jsou pronásledováni. Jedna slečna hned první den svého výletu, kam se vydala sama, měla silný pocit, že není sama a že ji někdo sleduje. Ihned se chtěla vrátit, bála se však jít zpátky stejnou cestou a rozhodla se jít zkratkou. Na té ovšem zabloudila a musela strávit další dny v divočině, navíc s někým cizím v patách. Každou noc slyšela kroky kolem svého stanu. V panice celé dny běžela a snažila utéct tomu muži. Po třiceti dnech ji našel nějaký člověk zcela vyčerpanou a zhroucenou, ale živou. Nemohli uvěřit, když jim toto vyprávěla, navíc k tomu i to, že tři dny před tím, než ji našli, odhodila i batoh se všemi věcmi, „aby mohla rychleji utíkat“. Když se jí ptali, jak přežila poslední tři dny bez jídla, odpověděla, že v jednom dutém stromu našla „koblihy a lívance“ a těmi se ty dny živila.

Zvláštní chování stopovacích psů. Typicky, v případě zmizelých lidí v horách národního parku, jsou nasazeni profesionálně vycvičení psi. Odvedou se na místo, kdy dotyčná osoba byla naposledy, ukáže se jim nějaký kus oblečení, aby chytili stopu, a ti pak sledují pach a většinou snadno naleznou hledaného. V případech 411 však z nějakého důvodu selhávají. Buď se točí dokola a nic nenajdou, nebo jdou kus cesty, následujíce stopu, a pak se zastaví, jakoby tam stopa končila a dál nevedla, nebo dovedou pátrací četu kamsi nesmírně daleko, navíc třeba na vysoký štít hory, k nějaké jeskyni, nebo římse a tam se zastaví, naznačujíce, že jsou v cíli. Nic tam však není nalezeno. V některých zvláštních případech po obdržení pachové stopy, se skrčí, začnou kňučet a odmítají kamkoliv jít, zjevně vystrašeni.

Zapojení federálních služeb a chování úřadů. Paulides poznamenává, že u některých případů se objevovala americká FBI. Agenti přihlíželi vyšetřování, dělali si poznámky a pak tiše odjeli, aniž by komu co o případu řekli. Zároveň dodává, že FBI má nejlepší analytiky na světě a zcela jistě mají všechny informace o všech těchto případech a určitě už vědí, k čemu zde, v národních parcích dochází. Ohledně získávání dokumentů k těmto případům, většina úřadů byla svolná poskytnout je, některé mu však byly odepřeny. Byl dotazován, k čemu je potřebuje a pak navštíven agentem, který mu sdělil, že ty dokumenty nesmí vidět. Co se týče vyjádření úřadů k těmto případům zmizení, všechny jsou oficiálně vysvětlované jako nehody, z přirozených příčin, příčinami smrti pak podchlazení a útoky divoké zvěře. Paulides si všímá snahy zamést je pod koberec a dát jim přirozená vysvětlení a nezabývat se jimi, což je samo o sobě také podezřelé.

Tolik úvod k těmto případům. Mnoho lidí už přispělo různými teoriemi vysvětlujícími tyto podivné nesrovnalosti vskutku vylučující přirozené příčiny nebo náhodná ztracení, a také útoky dravé zvěře. Spíše se nabízí představa čehosi inteligentního. Vždyť jen skutečnost, že věci ztracené osoby se objeví po nějaké době na místě, kde se již hledalo, přičemž věci jsou v perfektním stavu a úhledně složené, osobní doklady přítomné, dokonce i peníze, telefon, i drahé věci, což dokládá, že nemohlo jít o loupežné přepadení. Také se nikdy nenašly krvavé stopy, roztrhaná těla. Též jídlo v batohu nebo stanu zůstalo netknuté zvěří. Nemohl to být tedy útok hladových dravců.

Pozůstalí často hovoří s přesvědčením o tom a věří tomu, že šlo o únos. Jinak si to nedovedou představit. V jednom případě babička hlídala vnoučka při okraji lesa, když tu uslyšela zoufalý dětský křik, který se ozval od stromů. Překvapená doběhla až k lesu a volala vnuka. Pak se ale ozvalo něco, co ji vyděsilo. Znovu zaslechla stejný křik, tentokrát ale z velké vzdálenosti, z hloubi lesa. Nechápala vůbec, jak se mohl během krátkého okamžiku dostat tak daleko. Věděla jen, že se stalo něco strašného. Pak uslyšela křik potřetí, jakoby z obrovské dálky. Chlapce už nikdy nikdo neviděl. Babička je, stejně jako mnoho dalších, přesvědčena, že byl unesen. Stejný pohled zastává manželka zmizelého skoro devadesátiletého pána, který měl špatná kolena a nemohl pořádně chodit. I on zmizel, když byl na procházce v lese, podpírán svým asistentem. Když jej nechal na chvíli samotného a pak se vrátil na místo, kde jej byl zanechal, nenašel ho, a ani stovky dobrovolníků i profesionálů. K žádostem o vyšetření událostí jako případů únosů se státní autority staví odmítavě. Velká část obyvatel však už vládnímu narativu nevěří a domnívá se, že v amerických parcích jsou unášeni lidé.

Objevují se teorie zahrnující únosy mimozemšťany, tajné vládní projekty, nadpřirozené síly, existenci Yettiho a brány do jiných světů. Rozšířená je i představa neznámého lovce s nadlidskými schopnostmi, obrovskou silou, schopností být neviditelný a pohybovat se prostorem bez omezení terénu. Proto dal Paulides název svému dokumentárnímu filmu „Hunted“, což by se dalo přeložit jako „lovná zvěř“. Pojednává o lovcích, kteří zmizeli v lesích a sami se možná stali oběťmi nějaké predátorské bytosti.

Autor připojuje několik dalších příběhů, které nejsou případy zmizení, avšak nabízí se s nimi spojitost a rozhodně jsou zajímavé. Jeden je příběh paní, ktará vzpomínala, že kdysi byla stanovat s partou přátel na hoře Shasta. Celý večer pozorovali, že je sledují červené oči nějaké šelmy, avšak zvíře to nebylo. Ráno se všichni probudili před svými stany na zemi, s jizvou vzadu na krku a pocitem, že se stalo něco špatného. Jiný příběh je lovce, který v horách v lese v noci slýchával podivné zvuky a hlasy, jakoby je vydávaly nějaké velké opice, ale napůl lidské, velmi děsivé. Jednou se mu je podařilo nahrát a odborníci potvrdili, že jsou skutečné, nedokázali je však přiřadit k ničemu známému. Další příběh je od ženy, lovkyně, která z posedu sledovala les a v jednu chvíli si všimla, že se mezi větvemi pohybuje cosi neviditelného, co rozeznávala jen podle rozostřeného vzduchu, jakoby teplem, rozeznávala i jakoby ruce, kterými se to něco chápalo větví a přeskakovalo ze stromu na strom, než to zmizelo.

Na tisících stránkách a ve svých pořadech předkládá Paulides obrovské množství příběhů a materiálu k zamyšlení, zároveň důkazů, že se jedná o cosi nadpřirozeného, zdržuje se však vyvodit jednoznačný závěr, to ponechává na čtenářích a divácích.