Přemrštěná okázalost, slepé uctívání a horlivé modlení, nepřirozený způsob života, množství rituálů a složité obřady - není toto všechno už dávno překonané? Nedospěla naše civilizační vyspělost a úroveň našeho chápání světa na vyšší úroveň, abychom mohli opustit tyto zastaralé zvyky, staré tisíce let, pocházející z doby starověkého Říma a dnes se poněkud nehodící do technokratické informační společnosti jednadvacátého století?
Zejména osoba papeže by v současném světě měla představovat maximálně pozoruhodný historický artefakt, však nic víc. Kdysi dávno mohl být vatikánský stolec nositelem změny a pokroku, to je však již mnoho století zpátky a pokud se nestane zázrak, těžko očekávat, že by papežská církev mohla přinést něco nového a pokrokového, nemluvě vůbec o skutečné duchovní spáse věřících.
Přinejmenším by měla být znepokojující skutečnost, že velké množství naivních, a tedy i snadno oklamatelných lidí uctívá papeže (ať jím je kdokoliv) jako Boha, což i nevěřícím zavání rouhačstvím. Nebo to, že si sami udělují krásné a honosné tituly, a sami se prohlašují za svaté, sami se navzájem svatořečíce. Trochu to připomíná současné udělování Nobelových cen míru, v duchovním provedení.
Světské tituly byly již povětšinou s růstem vyspělosti společnosti opuštěny. Proč by ještě někdo v dnešní době měl být oslovován jako "svatost" nebo "excelence"? I ateista by měl namítnout, že podle samotných zásad křesťanského učení oslovení "svatý otec" náleží jen samotnému Bohu (a ten je na nebesích, ne v Římě). Z vrozené skromnosti si navíc pan papež nechává říkat "nejsvatější", jako by mu pouhá svatost nestačila. Nevím jak vám, mně tyto praktiky zavání středověkem.
Starověký je také titul "Nejvyšší velekněz". S berlou vladařské moci a vysokou zlatou korunou - dohlíží ze zlatého trůnu na své ovečky. Potřebujeme dnes takové lidi? Jak je možné, že tento obraz, jako vystřižený z nějakého starověkého mýtu, přetrval až dodnes? Proč stále tolik lidí potřebuje někoho, koho by mohli uctívat?
Asi nebudu sám, kdo se domnívá, že církev je v dnešní době spíše brzdou. Příliš mnoho bezbranných lidí je nuceno provádět podivné praktiky a dělat to, co by bez vlivu církve nedělali. Z pohledu člověka zvnějšku je poněkud znepokoující pozorovat davy lidí fanaticky se klanící před kusem kamene, stejně jako před kusem železa nebo dřeva. Člověk by rád považoval všechny tyto lidi za příčetné, vliv náboženské výchovy se však zdá být často silnější než rozum.
Já osobně si nemyslím, že papež či kardinál se nějak liší od obyčejných lidí a obyčejnými lidmi pro mě zůstávají. Svatým by podle mne svědomí lidí nemělo nikomu dovolit se nazývat. Pokud tak někdo činí, tak je buď tak naprosto výjimečný a naprosto dokonalý, nebo žádné svědomí nemá.
Ve zkratce, v historii bylo již mnoho snah zreformovat katolickou církev, a není se čemu divit. Dnes by se měli věřící zamyslet, zda sama podstata organizovaného náboženství, jehož jsou součástí, je správná, jestli jim přináší to, co by od něj očekávali, a zda je tím, čím by mělo být, a zda je v něm všechno v pořádku.
Pro mne je papežství zosobněním toho, co již nenáleží modernímu věku, nýbrž jako pozůstatek dávných dob se svými prehistorickými obřady a manýry čeká na svůj poslední soud.
