Nejstarší dějiny české

Z obsahu: Původ Slovanů. Sámova a Moravská říše. Nejstarší legendy. Historické zmínky a souvislosti. Česko-polské ranné dějiny a další

Popisovat nejstarší časy českého státu a národa je těžký úkol, s tím že máme ku pomoci vpodstatě jen dva prameny, přičemž ty se navzájem nijak neshodují, ba vylučují. Jedním je franská kronika tzv. Fredegara, druhým kronika Kosmova. Kosmas líčí známé legendární až pohádkové příběhy o příchodu praotce Čecha, o Krokovi, Přemyslovi, Dívčí válce apod. Naproti tomu franské letopisy uvádějí zcela jiné příběhy, a to o franském kupci Sámovi, který se stává českým vévodou, o Avarech, o neustálých bojích a dynastických sporech různých rodů a kmenů, zavlečených do složité mezinárodní politiky. Co z toho je pravda a jak to skutečně bylo?

Obvykle se říká, že slovanské kmeny přišly do střední Evropy ze stepí Ukrajiny, přičemž převládá představa, že kmen Čechů se tudíž vydal odkudsi z této oblasti na tisíc kilometrů dlouhý pochod, až zakotvil v české kotlině u hory Říp, kde se usadil. Tak tomu ale jistě nebylo. Domovina Slovanů se rozkládala pravděpodobně od počátku na územích dnešního jižního Polska a Ukrajiny a s narůstajícím obyvatelstvem se postupně rozšiřovala přirozeně do všech směrů - na západ (do Čech, Německa), sever (severního Polska), jih (Balkán) i východ (do Ruska), kde se formovala nová knížectví. Jirásek píše, že Češi přišli z „Charvátské země, která leží za Karpatami při řece Visle.“ To je ovšem oblast polského Slezska.

České kmeny tak mohly přijít do kraje dávných Bójů prostě z jižního Polska (Slezska), někdy v 6. století, přičemž jejich příchod je také spojen nějakým způsobem s tzv. Avary (též Varové, označování někdy také jako ‚obři‘, příbuzní Hunů), po jejichž boku se některé slovanské kmeny účastnily mnoha bojů. Jaké bylo soužití Slovanů a Avarů je předmětem diskuzí a spekulací. Zřejmě byli někteří Slované (zejm. v oblasti Slovenska, jižní Moravy, Podunají, Korutan) v područí Avarů a Avaři jejich vládci a páni. Kronika Franků udává, že Slované byli čímsi jako majetkem těchto kočovných vládců z dálných stepí Východu. Brali si ženy Slovanů, které se jim líbily a ty jim plodily potomky. Také je začleňovali do svých vojsk. Rozšíření Slovanů na západ bylo umožněno ve velké míře díky válečným tažením Avarů na západ proti Germánům a na jih proti Byzanci, přičemž Slované zabírali dobytá území a osidlovali je.

Kronika Franků popisuje, že v další generaci, když potomci Avarů se Slovany dospěli, nechtělo se jim prý žít v područí a bouřili se. Zřejmě vyrůstali již ve slovanských rodinách, přijímali jejich kulturu a měli slovanská jména. Do této situace přichází kupec Sámo, zapojuje se do bojů za svobodu Slovanů a je v nich tak přičinlivý, že si jej zvolí králem. Zdá se, že zakládá vládnoucí rod, avšak další útoky Franků jej zřejmě zdecimují, protože o něm nejsou později zmínky.

Tyto všechny informace vůbec nečiní situaci jasnou, neboť dává malého smyslu, že se slovanským králem stává Frank, navíc pouhý nějaký kupec. Jestliže se tyto příhody staly, pak se jedná o zásadní události, milník vzniku samostatnosti českých kmenů. Proč však o tom není jediná zmínka v českých pověstech? Zde je příchod Čechů líčen jako mírumilovná záležitost, což však jistě nebyla; a kníže Čechů jako čistokrevný Slovan. Důvod může být ten, že se později takováto historie nehodila, a tak byla upravena, aby vyznívala lépe. Že by se franská kronika mýlila, nebo že by ona události upravovala je méně pravděpodobné, ovšem také možné. Odtud plyne velká nejistota ohledně všech těchto událostí.

Pak je zde tajuplný příběh o Krokovi, který jakoby nezapadal vůbec do žádné etapy české historie. A pak vyvolení Přemysla, který byl pokojný oráč na statku v údajné vsi Stadice. Tyto můžeme rovnou odmítnout, že by byly historické; Kosmova vypravování jsou očividně jen alegorie, zároveň odpovídají pověstem Poláků, kde se spíše odehrávaly, viz pověst o Krokovi, který měl dceru, věštkyni Wandu, oráč Piast apod. V Polsku se nachází Krakov, město Kroka, i s jeho hrobem, a pohoří Krkonoše, nazvané buď podle Kroka, nebo podle Krakova, což je v důsledku už jedno. Východně od Krakova je navíc i obec Přemyšl (Przemysl), zatímco u nás obce s podobnými názvy nejsou. Vše nasvědčuje tedy tomu, že tyto příběhy byly kronikářem převzaty z polské slovesnosti.

Příběhy o Dívčí válce se také nestaly tak, jak byly napsány - rozhodně spolu nezápasily dívky a muži - ale jistě jsou ozvěnami určitých událostí. Šárka bývalo velké hradiště významem přesahující Prahu, než bylo zničeno. Hrad a město Děvín určitě také existovaly, buď na skále nad Vltavou, nebo spíše o něco dále u Butovic, kde jsou dodnes na výrazném ostrohu ze tří stran obtáčeném potokem patrné jejich zbytky. Byl to název města Děvín, který svým jménem inspiroval k představě bojujících dívek, avšak jedná se o zcela běžný název, jaký mají i jiné hrady v Čechách, na Slovensku i jinde (Magdeburg).

Zatímco další pověsti praví, že knížecí rod vzešel z Přemysla přes sedmero legendárních knížat (historicky nedoložených), jako věrohodnější se jeví jiné úvahy, kdy buď vládnoucí rod vychází přímo od Sáma, nebo dokonce od potomků Avarů se Slovanů a jiné. Že by se knížetem stal jakýsi obyčejný český oráč Přemysl je asi nejméně pravděpodobné. Navíc jeho původ „ze Stadic“ se pouze omylem umísťuje do vesničky Stadice někde v Ústeckém kraji, protože tento název jistě odkazuje ne na vesnici Stadice, nýbrž na významný rod Stadiců, jak je uváděn v jiném středověkém spise, neznámo kde sídlící, avšak opět si můžeme domyslet, že na území Polska a Slezska.

Souvztažnost českých a polských dějin by měla být více prozkoumána, vzhledem k těmto a dalším skutečnostem. Mnoho českých reálií lze objevit v Polsku. Spytihněv je zde znám jako Zbygniew. Wroclaw byla založena Vratislavem. Boleslav je vyloženě polské jméno a také se tak jmenuje město (Boleslawiec). Kazi je pravděpodobně zkrácenina polského Kazimír či Kazimíra. Po dlouhou etapu dějin tedy musely být tyto národy dynasticky propojeny. Pokud jsem si vědom, tak zatím nebylo historiky dostatečně vysvětleno, proč dostal český kníže Boleslav polské jméno.

Když se podíváme na pověsti, Kosmas píše, že Libuše povolala Přemysla, aby vládnul. Pokud odhlédneme od pohádkovosti příběhu, můžeme v něm objevit jádro historické skutečnosti, jímž může být, že po zničujících válkách, kdy byla bývalá Sámova říše (a později Velká Morava) a jejich vládnoucí rody zdecimovány a Čechy jaksi „osiřely“ (byly bez vládce), byl kýmsi povolán kníže z Polska, jímž mohl být Přemysl nebo někdo jiného jména a z jeho rodu. Kosmova Libuše přitom mohla být opět jen symbolem, nemusela to být osoba - kněžna, nýbrž určitý rod či kmen (v seznamech rodů nacházíme podobná jména jako Lebusa/Libussi apod.), anebo personifikace českých kmenů obecně, kteří si vladaře z bratrské země vyžádali. Pak by dávalo smysl, že si nový vladařský rod s sebou přivezl i svou domácí mytologii. A také, že později dali svým potomkům jména jako Spytihněv, Vratislav a Boleslav (což jsou spíše polská jména než česká, Boleslav je polsky Václav neboli Víceslav).

Od příchodu Čechů k Boleslavovi je to dlouhých 400 let a téměř půl tisíciletí k první zmínce o Češích. Podrobnou historii této doby bohužel neznáme. Po vyplenění Sámovy říše mohla země na pár staletí „osiřet“, zatímco se na východě objevil nástupnický stát Velká Morava se svými knížaty Mojmírem a Svatoplukem. Objevuje se v místech, kde přesně předpokládáme, že mělo docházet o nějaké století, dvě předtím k soužití Avarů se Slovany a poté povstání proti nim.

Pokud Sámova říše vznikla na základě povstání proti Avarům, muselo to být v této lokalitě (Jižní Morava, západní Slovensko). Leželo zde centrum Sámovy říše? Zdálo by se to logické, avšak jediné její jmenované město, tajuplný Vogastiburg, umisťují indicie a různí autoři spíše na jiná místa - a to i do Německa, Polska, Rakouska, Čech. Zatímco bychom centrum Sámovy říše hledali na Moravě, tento Vogastiburg, na nějž franský král táhl, když chtěl potrestat Sáma, se nacházel nejspíše v severozápadních Čechách, pokud ne v zcela jiné lokalitě, čímž se otázka polohy Sámovy říše stává méně jasnou.

Samotný název mnoho nenapoví. Dokážeme sice zrekonstruovat původní slovanské jméno města (hradu), a to je Vojhošť, neboli Vojhostův hrad. Kdo byl Vojhost, jeho zakladatel, ale nevíme. Jméno je jistě historické a zcela odpovídá jiným jménům té doby (Hostomysl, Radhost a d.), mohlo však patřit komukoliv. Můžeme spekulovat, zda Sámo, přijavší slovenskou národnost, nepřijal i slovanské jméno, jímž mohlo být třeba Vojhost, a pak by hrad byl pojmenován po něm; anebo hrad patřil jinému z knížat spřízněnému se Sámem, např. lučanskému. Proč franský král táhnul do severních Čech, pokud by hlavní město bylo na Moravě, však není jasné. Snad by to mohlo být vysvětleno rozsáhlostí říše táhnoucí se od lužických Srbů až po korutanské Slovany. Je však také uvedeno, že když táhnul naopak Sámo proti Němcům, prováděl vpády do Durynska, což je oblast hraničící s Čechami ze severozápadu.

O nějaké století a půl později podnikl jiný král podobný vpád do Čech, tentokrát proti hradu s opět nejasným a poněmčeným jménem Canburg. Má se za to, že se jedná o hradiště v oblasti také na severozápad od Prahy. Hříčkou slov se vysvětluje, že se jednalo o hrad držený rodem Pšovanů (Psovanů).

Až do příchodu Přemyslovců se na území Bohemie nalézalo množství kmenů, poměrně nezávislých. Jmenováváni jsou (například): Zličané, Lučané, Charváti, Doudlebové a samozřejmě Moravané, avšak Češi nikoliv. Bohužel po celých téměř 500 let se neobjevuje jméno Čechů. Arabský geograf 10. století používá v jednom případě jméno Sasínové, což někteří vykládají jako zdeformované jméno Češi (spíše jsou to ale Sasové) a také jméno Fragánci, což by mohlo s větší mírou jistoty znamenat Pražané. Kde však byl název Češi po dlouhých 400-500 let? Anebo je to novodobý název? Zatímco nějaký kníže Lech je historicky doložený, kníže jménem Čech nikoliv (ovšem lech nemusí být jméno ale může se jednat o titul kmenového náčelníka).

Pokud bychom si měli uvést, pod jakým jménem uváděli české etnikum a slovanské obecně soudobé zdroje, nebudeme o mnoho moudřejší. Používali totiž jméno Venedi (či Vinidi, Venetové). Toto nám nicneříkající a zcela cizí jméno má označovat Slovany. Zřejmě to má historický význam, noboť toto jméno zřejmě používali již kdysi řečtí geografové ve starověku a jedná se jistě o slovo, kterým Slovany nazývali jiné, cizí národy (Frankové, Sasové) a nemá nic společného se slovanskou řečí, nebo tím, jak se sami nazývali. Pokud chtěly zdroje upřesnit české etnikum, použili třeba Boio-venedi, tedy Venedi z kraje Boiohema (Bohemia) apod.

Z jiných rodů žijících mezi Labem a Dněprem jsou vyjmenovány některé celkem rozpoznatelné, např. Obodrodité, Slezané, Vislané, Opolané (Polané), Prušané, Srbové, Chorvati; jiné zcela nesrozumitelné a neznámé jako Glopeani, Golensizi, Dadoseani, Velunzani, Lupiglaa(?) atd... „Zeriuani je takové království, že z něj pošly a mají původ všechny národy Slovanů...,“ uvádí se v jednom popisu. Určitě by bylo zajímavé vědět o nich víc, nezachovalo se však často nic než tyto názvy... (Zeriuani by snad mohlo být přeloženo jako Žárivané, avšak i tak žádný kmen takového jména není znám.)

Faktem je, že velká část historie Slovanů je ztracená, protože je nezaznamenaná a zapomenutá. Jediné, lakonické, výběrové a zkreslené zmínky o Slovanech, na nichž jsou založeny naše dějinné znalosti o nich, jsou na několika skrovných místech v kronikách Franků nebo Byzantinců. Nesčetněkrát více velkolepých historických událostí, osobností a staletí vývoje však nebylo zapsáno a tudíž je dnes neznáme. Bylo by chybou představovat si, že do 6. století Slované nebyli, protože chybí zmínky o nich, nebo že by nevytvořili žádné říše. Slované žili pravděpodobně na stejném území jako později a víceméně i dnes a prožívali v každém dějinném období podobné události.

Před českým a polským knížectvím nebylo vzduchoprázdno, byla zde velká Moravská říše, jejíž panovník měl velkolepou vizi sjednocení všech rozdělených kmenů do velkého soustátí. Tyto snahy byly zmařeny Huny (předchůdci Maďarů), s pomocí Franků. Předtím, o 200 let dříve, ten samý úkol si předsevzal starý Sámo a vskutku jeho říše kopírovala rozsah Velké Moravy a taktéž nebyl úspěšný. Před Sámovou říší ale také existovala knížectví, tak stará, že se o nich nic nedochovalo. Jedno z nich byla Charvátská země a také Srbské knížectví, které, když nastal souběh civilizačně příznivých podmínek, tak silně expandovaly a rozšířily své obyvatelstvo do všech směrů (v době tzv. stěhování národů). Později byla centra těchto říší zničena, obyvatelstvo však pokračovalo v osidlování.

Před nimi pak byl kdysi v prvních staletích n.l. státní útvar tzv. Antů, což byli určití protoslované. Království Antů bylo vpodstatě ve stejných hranicích - od Polska po Ukrajinu a opět bylo předtím než stačilo sjednotit všechny Slovany zničeno východními nájezdníky. Může to být toto království, jehožto slovanské obyvatelstvo podle starých polských kronik bojovalo v dávných časech s Kelty? Možná toto byla doba bájného Kroka? Tato epizoda je považována za pohádku, avšak může mít reálné jádro - Slované mohou být na svém území již takto dlouho, i mnohem delší dobu, a mohli mít rozvinuté státní útvary. Různé pověsti mohou tak vyprávět dávnou historii alegorickým způsobem.

Před tímto osídlením zde ovšem byla i jiná, starší. Jedno známe jakožto tzv. Lužickou kulturu, existující opět na území Polska a Ukrajiny někdy v prvním tisícíletí př.Kr., a také kulturu Převorskou a před nimi Předlužickou. U těchto neznáme nic, ani jaké byly národnosti, jazyka, mravů, náboženství, víme o jejich existenci jen z nálezů určitého typu hrobů a snad keramiky či domových základů. Klidně by se ale mohlo jednat prostě o starší osídlení Slovanů, kteří by tak obývali historicky stále stejná místa a možná tvořící státní celky; v některých časech rozbité a zpustošené barbary z východu, avšak časem později zase obnovené. Takových cyklů úpadku (způsobených válkou) a opětovného rozmachu mohlo být a jistě bylo více než jen těch několik ze známé historické doby. Svým způsobem se tedy dějiny opakují. Prvek snahy o sjednocení Slovanů a ničení takových nadějných státních útvarů se ukazuje jako trvalý.

Sámova říše tedy mohla být jedním z nich, tzv. Bílé Chorvatsko (Charvátská země) další, Velkomoravská říše následující a poslední byly snahy dynastií Přemyslovců a Piastovců, skončivší však ve vzájemných bojích, přičemž se Polsko a Česko sjednotit nepodařilo - staly se z nich samostatné státy.

Důležitým prvkem je téměř trvalá nadvláda různých jiných národů nad Slovany, a to snad už od dob Antů. I Srbové a Chorvati původně nebyli čistí Slované, ale válečníci snad Sarmatského (Alanského?) původu (což jsou částeční, vzdálenější příbuzní Slovanů), získavší si vladařské pozice mezi Slovany na dlouhá staletí, až s nimi splynuli. Mnozí Slované pak bývali pod nadvádou Hunů, Avarů a podobných. Pokud se jim podařilo osvobodit, dostali se do područí jiných vládců. Když Frankové pomohli ochránit české kmeny, dostali se ti pod jejich nadvládu a Svatá říše (Němců a Franků) od té doby považovala Čechy za svého vazala a nikdy se těchto nároků již nevzdala. Epizoda se Sámem může být jedním takovým případem přiklonění se k Západu namísto k Východu.

Zajímavý je také fakt, že mnohé panovnické rody byly silně spřízněné mezi sebou, až to může působit překvapivě. U velkomoravských knížat se má za to, že byla spřízněna s Bavory. Stejně tak Přemyslovci s bavorskými a saskými vladaři, ovšem také Slavníkovci (viz Vojtěch-Adalbert, skutečný kosmopolita). Zároveň byla česká knížata, jak již bylo řečeno, dynasticky spojena s Poláky. Česká kněžna Doubrava(či Dobrava) byla manželkou Měška a matkou polského Boleslava a tedy celého polského vládnoucího rodu. Stejně byli propojeni Poláci s Rusy (Kyjevskými) a oba tyto národy dokonce s vikingy.

Své dcery si dávali vladaři zemí navzájem pro utvrzení přátelských vztahů, přičemž někdy z takových manželství vzešly panovnické rody těchto zemí. O nějaké „čistotě slovanské či jiné krve“ tedy nemůže být řeč, ani něco takového tehdy neexistovalo. Naopak, všechny panovnické rody, české, polské, německé, ruské, uherské, byly takovými sňatky všlijak ve výsledku propojené. Proto bylo zřejmě snadné nahradit jeden panovnický rod (pokud zaniknul) jiným, třeba z jiné země, jak se mnohokrát stalo. Jestliže byl Sámo vskutku Frank, může to vysvětlovat, proč po vyhynutí Přemyslovského rodu šlechtici sáhli po lucemburském králi. Vzpomněli si na dávnou spřízněnost, anebo byla tehdy stále živá? Pozdější volba Habsburků také může vyvěrat z dávné rodové spřízněnosti s Němci.

Mnoho by se dalo uvést o etymologii dávných jmen vládců. Tak Lešek je jistě zdrobnělina slova či jména Lech. U jména Měšek je menší shoda, ještě s tím, že nejstarší zápisy jména jsou Misico či Misco, což by se mohlo číst i jinými způsoby, např. Míšek, či Myšík. Zde se nabízí k úvaze, zda epizoda s králem Popelem, který byl zahuben myšmi, nemá původně jiný význam. Jméno Kazimír a další jsem již rozebíral v jiném článku. Bájný otec Měška se v prvotních zápisech objevuje jako Semimizl/Zemimizl, což se rekonstruuje na Siemomysl (příp. Zeměmysl), není to ale ani vzdálené od Przemyzl, což by dalo úvahám nový rozměr. Tajemstvím je samotné slovo Slav, které je součástí tolika jmen od nejstarších časů a davší název i celé jazykové a národnostní rodině. Co znamená? Mám na to svou teorii a souvisí s podobnými slovy starého původu jako Mír a Vít, nemající nic společného s mírem a vítáním, tak jako Slav se slavením. Mnohá jména zaznamenaná v kronikách ve skutečnosti připomínají spíše tituly vladařů než osobní jména. Zde se bude nalézat klíč k řešení.

Shrnutí na závěr - školní představa, že Slované (nebo konkrétně Češi) se jednoho dne objevili a odkudsi přišli do nezabydlené země - bylo ukázáno - není tak jednoduše přijatelná. Slovanské osídlení v Evropě je patrně tak staré jako třeba Římská civilizace, zůstalo však na úrovni rodového uspořádání a nerozvinulo se tolik. Nevyvinulo ani písmo. Pokud existovala ústní tradice, tak byla zapomenuta a zpřetrhána. Alespoň ze střípků vzpomínek z pozdějších a posledních dob si můžeme domyslet některé skutečnosti, podrobnosti se však již nedozvíme.

Případná doplnění, komentáře lze mi zaslat na email [e-mail].

(Literatura:)

Dětmar z Merseburku: Kronika. Argo, 2008.

Dvorník, František. Zrod střední a východní Evropy. Prostor, 1999.

Cinert, Jan. Vznik přemyslovské državy. Praha, 2021.

Fredegar: Fredegarovy kroniky - čtvrtá kniha. Přel. M. Moravová. Argo,2020.

Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců. Přel. Josef Förster. Praha, Argo, 2009.

Havlík, L.: Kronika o Velké Moravě. JOTA, 2013.

Jirásek, Alois: Staré pověsti české. Praha, SPN, 1989.

Kosmas: Kosmova kronika česká.

Kronika Polska / Mistrz Wincenty Kadłubek; przełożyła i opracowała Brygida Kürbis.

Lutovský, Profantová. Sámova říše. Academia, 1995.

Strzelczyk, J.: Od Prasłowian do Polaków. Kraków: Krajowa Agencja Wydawnicza, 1987.

Třeštík, D. Počátky Přemyslovců. LN, 1997.

Vyprávění o minulých letech - Nestorův letopis ruský.