Zaživa sežrán

 Ten den za moc nestál. Navíc mě zastavila ukecaná sousedka a ptala se mě, proč krmím ty divoký kočky. Aby neměly hlad, trochu nezdvořile jsem odsekl a spěchal do práce.

 Seděl  uprostřed parkoviště. Obezřetně se rozhlížel kolem, ve svých drápech držel kořist. Několikrát klovl a zase se rozhlížel. Uviděl mě a snažil se s kořistí vzlétnout, jenže byla příliš těžká, tak s ní zase klesl k zemi. Zrychlil jsem. Co to má? Najednou jsem ho uviděl. Byl to holub. Ještě žil a díval se směrem ke mně. Rozběhl jsem se. Jestřáb se znovu pokusil s kořistí vzlétnout, ale po několika metrech kořist upustil a uletěl na strom. Když jsem doběhl k holubovi, díval se na mne se strachem v očích. Viděl jsem, že chce žít. Opatrně jsem se k němu sklonil, ale bál se, snažil se leč mohl, posunout se z mého dosahu. Zoufale se chtěl zachránit. Chytl jsem ho a vzal do náruči. Byl od krve. Opatrně jsem mu hladil hlavu. Ustrašeně se na mne díval a bál se, co bude dál. Hlavu měl divně vyvrácenou na bok. To je zlé, pomyslel jsem si. Jestřáb seděl na stromě a očividně se na mne zlobil. Je to hrozné. být zaživa sežrán. Není to tak, jak si člověk myslí, že to je. Ze to tak prostě musí být. Co to je jeden holub. Jenže pro toho holuba je právě ON důležitý. Zbytek světa je nic proti tomu, aby ON mohl žít. Pro něho tak, jako pro tebe. Jistě, cítíš s ostatními, pokud nejsi zrovna nenažraný politik, rvoucí se jen o to svoje. Jenže opravdu cítíš jen sebe a ty nejbližší kolem. Nepřestaneš spát a jíst jenom proto, že islámisté kdesi daleko vraždí děti, znásilňují ženy. Začneš být nervosní, až je máš za humny.

 Začínal jsem mít sako od krve. Bylo mě jasné, že umře. Ale sežrat tě nenechám, to ne. Samozřejmě, že nemohu zachránit všechny holubi světa. Samozřejmě, že jestřáb musí taky žrát a krmit svá mláďata, to chápu, ale tenhle holub vstoupil do mého života, prostě ho nenechám sežrat. Vzpomněl jsem si na Egyptana Sinuheta, jak pomáhal syrskému králi Azirovi zemřít důstojně. Víc pro něj udělat nemohl. Prostě jsou na světě věci, s kterými se člověk musí smířit.

   Bože, dej mi odvahu změnit věci, které změnit mohu.

   Dej mi klid přijmout věci, které změnit nemohu.

  A dej mi moudrost, abych dokázal rozlišit jedno od druhého.

Holub se zavrtěl. Co s tebou. Tady tě nenechám, jestřáb už sice odletěl, ale může se vrátit. A já musím do práce. Snad po cestě najdu nějaký úkryt. Asi po sto metrech jsem u jednoho domu uviděl jedli s bohatě jehličnatými větvemi až na zem. Schoval jsem ho pod větve, naposled pohladil a spěchal do práce. Teprve později jsem si uvědomil, že ho tam může najít nějaké jiné zvíře.

 Když jsem se vracel z práce, zastavil jsem se tam. Byl tam a žil. Opatrně jsem ho vzal a odnesl domů. Hned, jak jsem ho doma postavil na zem, zmizel pod postel. Nachystal jsem mu vodu a nějaký chleba a šel koupit ptačí zob. Když jsem se vrátil, seděl pod stolem. Chvíli se belhal po pokoji. Měl asi zlomené křídlo, což by nebylo tak zlé, ale ta vyvrácená hlava...Zítra tě vezmu na veterinu, ale tobě už asi nikdo nepomůže. Člověk nechce, aby ses zbytečně trápil, ale na tobě je vidět, jak moc chceš žít...

 Když jsem se ráno probudil, seděl pod židlí a začal nakukovat, co dělám. Byl to pro mne dost překvapivý obrat k lepšímu. Zvedlo mě to náladu. Vstal jsem, začal dělat smažená vajíčka a pobrukoval jsem si... černá vlnka, na bílým beránku, aj kady sa túláš....

  "Vím, že umře," říkal jsem chlapům v práci, "ta vyvrácená hlava, to je zlé, to se asi zpravit nedá."       "Ale nebude sežrán," snažil se mě utěšit Bob, "určitě si na tebe v tom holubím nebi vzpomene."

 Když jsem se vrátil domů, už nežil. Ležel uprostřed pokoje na koberci a vypadalo to, že spí. Umřel v klidu a míru, beze strachu, že bude sežrán.