Volte lidi, ne sliby

Volby jsou politické hody. Za každý váš hlas dostane vámi vybraná strana jednu stokorunu. Takže po dva dny můžete začít rozdávat.

V minulých dnech jsem někde četl titulek, kde Babiš říká - Já se Putina nebojím. Zní to úsměvně, od člověka, který v televizi v pořadu Jana Krause před několika lety opakovaně říkal, já do politiky nechci, já se bojím, já se opravdu bojím. A když se o několik let později objevila jakási nábojnice v souvislosti s ním, okamžite poslal ženu kamsi na jih, vystrašen co se stane. Nestalo se pochopitelně nic, šlo o nějaké pivní řeči, jakých jsou naše hospody plné. V minulých dnech ho jakýsi pán přetáhl holí. Po tomto úderu se ukázal jako skutečný Babiš. Lež a strach, jeho skutečné atributy. Ačkoliv pán co ho atakoval, několikrát v novinách opakoval, že šlo o zkrat, který vyvolalo Babišovo lhaní, Babiš nás informoval, že šlo v podstatě o ovlivnění toho pána, lhaním medií, takže ho zmátli. Takže tvrdil něco úplně jiného, než pán, co ho přetáhl. Tedy lhal. Pokud mohu věřit MF, na dalším mítinku ani nevylezl ze stanu. Tedy strach, zda venku není někdo s holí. Ale Putina se náš hrdina nebojí. Věřím mu. Při prvním zaharašení zbraní, sedne do letadla a bude pryč, na rozdíl od vás má dost peněz, není to pro něj problém. A naši spojenci? Těm pochopitelně on sám zasel pochybnost nedůvěry do jejich myslí, takže pokud by on byl premier, určitě nebudou spěchat takovému partnerovi pomoci. Vědí, on sám to přece dokazuje, že jeho závazky vůči druhým jsou jenom kus papíru, jeho podpisu snad věří jen ti naivní.

Válka. Všichni ti hochštapleři sbírající vaše hlasy na slibech blahobytu ani nechtějí, aby jste na ni mysleli. Pokud jde o obranu státu, nemají žádné řešení. Babiš říká, já nejsem voják, já jsem politik. Jistě, tak co se do toho v této době vůbec pleteš. Táhni někam dál než do háje, nevystavuj v nebezpečí ostatní občany státu, na to stačí Klaus s Okamůrou.

Zavírat oči před hrůzou války je nesmyslné. Ještě dnes, když jste ukládala svou malou holčičku do postýlky, ptala jste se jí kde máš panenku? Zítra se jí už můžete ptát, kde máš ručičku? A ten váš chlapec, co sní, tak jak je to u kluků normální, o tom, že jednoho dne vyhraje etapu nějakého velkého cyklidtického závodu, se bude muset smířit s tím, že bez nohou to na kole jaksi nejde. Před hrůzami, které prožívá země nedaleko od nás, nesmíte zavírat oči. Válka je za dveřmi a musíme dělat vše proto, aby tam zůstala, nesmíme jí věřit, je to svině, která se cpe dovnitř, ani neklepe. A nesmíte věřit všem těm sběratelům hlasů, kteří chtějí aby jste na ni zapomněli a mysleli jen na jejich sliby. Babiš, Okamůra, Konečná, ne že by nevěděli, jakému riziku se vystavujete tím, že jim date svůj hlas, jde jim jenom o jejich vlastní prospěch. Stejně tak jaka Rusko podporoval jako jediný státník z Evropy Klaus, když Rusko napadlo Jižní Osetii, část Gruzie odměnil ho Kelner. Co na tom, že byli mrtví. Lidi zapomenou a u nás se nenašli politici, kteří by ho dokázali zastavit. A dnes zkouší to stejné. Pokoutně nahrává Rusům, baziliščím způsobem dráždi lid, připomíná, že pomoc Ukrajincům bude stat víc než covid, prostě ať třeba pozdechají, co na tom, já mám od Putina vyznamenání o když vyhraje, je to moje poslední šance, jak se dostat zpět na Hrad. A vládu máme opravu pěkně blbou, když mě a Zemanovi, který se přimyká ke komunistům, ještě platí na naše úřady.

Když válka začne, bude to jako blesk. Dostaneš od mocných povolávací rozkaz a druhý den jsi v zákopech. A když padneš, nebude to pro vlast, ale pro ty, kteří nedokázali nebo nechtěli agresora zastavit. Padneš ne pro svoje děti, ti budou zase odstčeni na stranu, ale pro děti těch, co to všechno zavinili. Po válce se oni budou smát, plácat se s nepřáteli po zádech a slibovat, jak to teď bude všechno lepší. Bez tebe. Bez tvých dětí.

Když jsem byl mladý a četl jsem Tolstého Vojnu a mír, byl jsem nadšen jak Rusové hrdinně bránili svou zem, mužik vedle šlechtice, žádný rozdíl mezi nimi nebyl, doslova jedli z jednoho talíře. Když jsem tento román četl podruhé, o pár let později,zarazila mě jedna věc. Mužik I šlechtic, oba dva, kteří nasazovali svůj život za svoji vlast, v míru už tak blízcí nejsou. Mužik se vrací zpet do bídy a šlechtic do svého luxusního života bez nedostatku. Celá krása toho vlastenectví někam vyprchala. A dnes když vidím ty nové vlastence, jejichž vůdce se narodil v Japonsku…no nevím.

Osobně bych si přál, aby se dala větší šance mladým. Zda to bude lepší, nevím. Ale za pokus to stojí, budou to jejich dny, co budou žít.

My staří, co jsme si svoje už odžili, musíme mít hlavně jedno přání. Aby nás spálilo crematorium, ne atomová bomba.

Já neznám druhou takovou zemi, kde člověk žije tak šťastně – ůryvek z ruské hymny.