Byl bych hrozně nerad, kdyby vyzněl jako omlouvání či bránění něčeho, co omluvit nejde. Jen vysvětlení a kdo chce, vezme to, pokud ne, jak poznáte z následujících řádků, nic s tím dělat nemohu.Takže k mému vysvětlování.
Jde tedy o to, co mě – právem – vyčítáte, a někteří se diví, proč to ignoruji. Je to tak, jako kdyby jste někomu vyčítali, že je malý, a on s tím nic nedělá, nevyroste ani o centimetr. Jde o mou češtinu a o můj pravopis vůbec. Důvody proč tomu tak je, jsem rozdělil do tří skupin. Znalost kompjutru, věk, a částečně čas. Začnu tedy tím kompjůtrem.
I když nastavím českou klávesnici, musím si pamatovat že například ř je pod pětkou, y pod z, pro 8 musím použít shift, á je zase pod 8, atd. Ne, že bych to už neznal, ale neb nejsem žádný psavec, jak vidíte z mých příspěvků, je to pár blogů za rok, občas leccos popletu. Navíc, tedˇ mám nový kompjůtr, ale na tom starém jsem nemohl najít háček nad velkými písmeny. Pomáhalo mě půl knihovny, ptali se mě jestli to tam musím mít, já říkám že ne, ale že lidi nadávají, a oni na to – tak je nech, vždytˇ to až sem není slyšet. Mou kompjůtrovou schopnost můžete vidět, když se podíváte na moji stránku. Pořád jsem nevěděl jak tam dát tu fotku, a zatím co ostatní tam mají hezké krajinky či obrázky, na tom mém tam čučí dědek Vorel. Bojím se s tím hejbat, tak s tím nic nedělám. V lidovkách by mě s tím pomohli, ale tady mě nemají rádi, tak mlčím. Potud tedy mé kompjůtrové znalosti. Tedˇ ta čeština.
Věřte mi či ne, dokáži bez chyby vyjmenovat výnatá slova i se syrupem, jak se psalo za mého mládí, vím co je to shoda pomětu s přísudkem, znám rozdíl mezi ze stolu či se stolu a pamatuji si změnu stavu, leč dojde k věci a já hořím. Tedy částečně na tom má zásluhu věk. Letos táhnu 73 a hlava asi už není schopná být ve střehu delší chvíli. Z počátku jsem se snažil svoji věc několikrát číst. Když jsem druhý den blog uviděl, procházela se tam slepyce. Nechápu to, jestli nevidím či co, prostě mám výpadky. Taky v angličtině toho y tolik není, tak tam mému oku asi ladí víc i. Musel bych asi číst tím způsobem, že bych se u každého slova zastavoval a přemýšlel, a to mě čas nedovolí. Paměť selhává. Vezmu si knihu, že budu číst na zahradě, lahvinku vína, skleničku a napadne mě, že bych taky mohl vynést odpadky. Nemám tolik ruk, tak na odpadky dám čistý papír, na něj položím skleničku a jdu. Odpadky vyhodím do popelnice, sednu si a chci si nalít a vidím, nemám skleničku. Skončila v odpadcích. Nebu jdu nakupovat, dám si peněženku do bundy abych ji nezapoměl, vše nachystám a jdu. Venku pařák. Vrátím se, bundu nechám doma a teprve u pokladny zjistím, že nemám peněženku. Cítím se trapně, ale prodavačka se usmívá a utěšuje mě, to nic, Ladi, vždyt to není poprvé.
Vím, někteří namítnou, kdyby opravdu chtěl, ten čas si najde. Vstávám ve 3.10. Jdu ven, za domem je les, kde zůstaly zdivočelé kočky, co je tady nechali někteří, co se odstěhovali. Postavil jsem jim boudu a dal tam staré prošívané deky a chodím je krmit. Pak jdu něco přes míli do Sportex, kde si dám saunu, odplavu si svých šest bazénů, nasleduje jacuzy, která – alespoň mě pomáhá proti revmatismu. V 5 otvírají Starbucks no a v šest vezeme děti do školy. Vracím se v 17. odpoledne. Ziji sám, takže musím zvládnout i ty věci, které pro vás dělají milovaní partneři.Nemyslím, že bych byl lenoch, ale pak už se mě nechce pročítat blbosti nějakého Vorla.
Závěrem jen to, že můj blog, kde si myslím, že jsem opravdu napsal co cítím, se ani zdaleka nedostal mezi mé nečtenější, tedy – Co já si myslím o Holocaustu. No a to se pak člověk ptá, jakou to má vlastně cenu.
