NEJAKEJ BLBEC

Předesílám,  tento článek je o mně, tedy nelze mu vytknout nedodržování kodexu. Nikoho neuráží.Jde jen a jen o mne.

 V žádném případě nejsem přítel facebooku, a to už vůbec nemluvím o tom, že mu vůbec nerozumím, nechápu jeho smysl a docela slušně tam zmatkuji, konečně, jako v životě vůbec.

 Sám bych se nikdy členem, či přítelem, jak oni to nazývají, nestal. Mé představy o přátelství se od tohoto druhu přátelství podstatně liší. Do této záležitosti mě namontovala má neteř, a já, nechtěje zaostávat za omladinou, jsem se přidal. Nemaje sebemenší představy o co vlastně jde, hned při prvné žádosti o přátelství jsem zpanikařil. Dívenka, tak kolem 18, mě žádala o přátelství. Okamžitě, hrůzou bez sebe jsem sedl ke kompjůtru a odpověděl. Vysvětlil jsem ji, že tady jde o nějaké nedorozumění, že jsem už dědek a že takové přátelství vůbec nepřipadá v úvahu. Skoro jsem se zpotil při pomyšlení, že by mě za takové přátelství mohli i zavřít. Já když se dnes podívám na padesátiletoz ženu, ušklíbne se a řekne si - nějakej pedofil. Nevím, co si to děvče tenkrát po mé odpovědi myslelo, ale zřejmě – nějakej blbec.

 Další svou přítelkyni jsem si vybral sám. Psala, že je přítelkyní Marty Kubišové, tedy zpěvačky, kterou jsem během mládí /a konečně I dnes/ zbožnoval, nejen hlas ale I její postoj vůči komunismu. Rikal jsem si budu mít přístup na tuto stránku, dovím se spoutu zajímavostí a tak. Okamžitě jsem tedy požádal o přátelství a byl jsem přijat.

 Od té doby jsem sice nečetl ani řádku o paní Martě, ale zato vím, jak se vaří vajíčka na tvrdo, která rtěnka ladí ke kterým vlasům, v jejím horoskopu jsem se dověděl jaký jsem skvělý člověk po kterém ženy touží – adresy bohužel chybí – a že po padesátce velmi zbohatnu. Musel jsem to přehlédnout, nebot jsem už přelezl sedmdesátku.

 Když jsem se se svým facebookovým trápením svěžoval své polské přítelkyni Baše, řekla mně – Vladek nebut glupý a mačkej všechno. Vysvětlila mně, že oni nehledají přátele, ale chtějí mít hodně přívrženců, že je to něco jako byznis. Tak mačkej, at mají radost, co ti to udělá.

 Začal jsem tedy mačkat, netuše, jaké problémy způsobím sobě, abych udělal radost druhým. Jsem normální chlap a líbí se mě ženy. Nevadí mě, když je některá chudších poměrů a nemá co na sebe. Jenže když se vám najednou přes celou obrazovku objeví nejintimější part ženy, prostě je to šok. Co kdyby vedle mne seděl nějaký známý, co si o mně pomyslí? A další a další věci se objevují, zatím co já nemám ani potuchy jak se to tam vzalo. Prostě neorganizované mačkání dokáže zázraky.

 Jedna věc mě ale opravdu naštvala. Na mé stránce se objevila zpráva, že vyzývám své přátele, aby poslali peníze na moji oblíbenou charitu, a co bylo neuvěřitelné, byl jsem pod tím podepsán, bylo tam celé moje jméno. Okamžitě jsem to dementoval, že tyto řádky nejsou ode mne, a že nechápu jak pod tím může být moje jméno.To už je opravdu za hranou. Napsal jsem at nikdo na toto neodpovídá, at žádné peníze neposílá.Je věcí každého, po zralém uvážení, může-li si to dovolit, at něco pošle, ale přímo té charitě, které chce přispět, nevidím důvod, proč by to měl posílat přes někoho, nemaje ani kontrolu, co s tím dotyčná osoba udělá. Sám přispívám čas po čase 20 dolary, tedy za rok tak okolo dvou set, které si mohu odpočítat z daní a vždy, zásadně jen na děti.

 Další překvapení které mně facebook poskytl bylo, že pod obrázkem opravdu půvabné paní, následoval článek, kde vzpomíná na dobu minulou. Trošku si to popletla, aspon si nemyslím že měla na mysli dobu, ale své dětstvé a mládí. Tam proběhlo pochopitelně spousta hezkých chvil, ale to nebyla ta doba, ve které jsme žili, ale naše dětství, mládí, které dělali přátelé a lásky kolem nás. V tů době bylo dost holčiček a chlapečků, kteří usínali na zmočeném polštáři od slz, protože jejich tatínek byl ve vězení. Byli lidé, co byli vyhozeni ze studií, z práce, prostě ta doba měla daleko k něčemu, na co by člověk rád vzpomínal. Navíc se ta paní zminuje o tom, jak to vonělo v tuzexu. Nevím, nechodil jsem tam čichat, ale jednou jsem stál 3 hodinz ve fronte na texasky, pro mou lásku k narozeninám. Pro sebe bych tam nestál, klidně bych šel v teplácích. Ta doba nejenže nebyla krásná /pokud tedy tatínek nebyl alespon krajský tajemník KSC/ naopak, byla hodně zlá. Byt o jedné místnosti a kuchyn, žádná koupelna, záchod na dvoře, voda na chodbě, jistě,  jen studená, bylo pro čtyři lidi místo k radování ?

 V té době ale žili společně s vámi lidé, které jste měl rád a s kterými jste se tím dokázal, mnohdy s úsměvěm prožít. Jeden takový příběh toho hezkého tenkrát, vám ted přiblížím.

 Když jsem byl na vojně, můj přítel Pavel si ze mne vystřelil. Při večerním rozkazu, kdy se rozdělovala pošta, zaznělo moje jméno. Kdo není rád, když mu někdo píše a ještě k tomu v době, kdy sloužíte socialistické vlasti. Převzal jsem dopis a letmo pohlédl na adresu. Byl psán dívčí rukou. Zvědavý, s rozbušeným srdcem a pln nadějí jsem se nemohl dočkat, kdy dopis otevřu, hoříce zvědavostí, která dívka si na mne vzpomněla. Jaké bylo moje zklamání, když jsem dopis otevřel. Uvnitř byla jediná věta – DOPIS,KTERY PRIDE LITO. No, musel jsem to spolknout, ale přísahal jsem, že mu to vrátím. Trpělivost, říkal jsem si, na celou věc se musí zapomenout.

 Asi za dva roky – pracoval jsem v Praze- jsem si řekl je čas, dopis který přijde líto oplatit a poslal jsem svému příteli dopis, na dobírku 100 korun /to tenkrát už byly peníze/. Musel jsem uvést zpáteční adresu, takže jsem měl obavy, aby to Pavel neprohlídl. Ale bůh zlomyslnosti stál na mé straně. Dopis dorazil v době, kdy přítel nebyl doma a převzala ho a vyplatila peníze jeho maminka. Když Pavel přišel domů, oznámila mu, že mu přišly diaky z Prahy a že zaplatila stovku, že to bylo na dobírku. V tu chvíli mu bylo jasné, že tady něco smrdí. Zádné diáky nečekal. Dal mamince stovku a šel do svého pokoje. Dopis, který ležel na stole vůbec nevypadal, že by měl stat stovku. Když ho otevřel, stála tam jediná věta.

      DOPIS, KTERY NASERE.