Myslím si, že ateisté neexistují

Upozornuji, že jsem napsal …myslím si…Tedy nic netvrdím, jen nabízím svůj názor. Tak jak to vidím, nebo spíš cítím, já.

 Jedna má přítelkyně, Polka, mě vždycky říkala, že víra je dar. Někteří lidé ho mají, jiní ne. Snažil jsem se jí vysvětlit, že je to nesmysl, že to by potom ti, co ten dar nemají, nikdy by neměli šanci víru najít. Rekl jsem ji, že má pravdu jen částečně. - Víra je opravdu dar, ale ne tak, jak to chápeš ty, to by přece bylo nespravedlivé. Je to dar, který leží na stole, každý, kdo opravdu chce, si ho může vzít.

 Víru má v sobě každý z nás, at už chce či ne. Rodíme se s ní, a jde jen o to, zda ji dáme prostor či ne. Ti, co o sobě tvrdí, že jsou ateisté, chtějí mít vše podloženo fakty, o všem se přesvědčit. Ale dosáhli toho vůbec někdy? Vždyt různá poznaní a fakta vyvracející existence Boha, jsou znovu a znovu opravována jako mylná. Je zajímavé, jak to že takový ateista nikdy neviděl Boha je pro něj tedy neexistující, a přitom spousta věcí, která ještě v minulých století neznal a kterým se smál jako něčemu, co je nesmysl, jenom proto, že je nikdy neviděl, dnes běžně používáme /auto, televise, telefon či kompjuter/ a hrozně rychle zapomene, že to, co nevidíme, neznamená ještě, že to neexistuje. Jenom prostě nám se to nepodařilo zatím objevit. Víra je od slova věřit. Předpokládá se tedy, že člověk krom toho co kolem sebe vidí, by měl mít I snahu, víru,  v to, co sice nevidí, ale cítí, že existuje, byt jemu zatím ne zcela vysvětlitelně. Nebudeme –li brát všechno co jsme už objevili, jako samozřejmost, jako něco co je už docela jasné a konečné, ale budeme-li se snažit pochopit vše, přinutíme-li se víc a víc přemýšlet, pak zjistíme, že v sobě máme něco, co vlastně víra je, I když to odstrkujeme někam dozadu, snad proto, aby se nám hloupí nesmáli, protože oni přece všechno vědí, ačkoliv včera věděli něco úplně jiného než dnes, což jim vůbec nevadí. A mnohdy se snaží druhé přesvědčit o něčem, co bude zítra vyvráceno,  lidi, kteří jsou nesrovnatelně vzdělanější a hlavně moudřejší než oni.  Víra se nenosí v hubě, ale v srdci. A pomáhá nám tam, kde nechápem. Nikdo znás přesně neví, hledáme a tápem, na rozdíl od těch, co říkají, že jsou ateisti, kteří vědí všechno. Ale jsou opravdu ateisti? Opravdu vědí, že Bůh neexistuje, nebo to jenom říkají, aby nemuseli hledat, tápat, přemýšlet. Není to jen povrchnost, neochota smířit se s tím, že jsme opravdu nedokonalí a prostě nevíme všechno. Clověk musí věřit, protože to mu pomáhá být dobrý, lepší. Mnozí ateisté nemají vůbec ponětí, jak je to vůbec možné, že kompjutr dokáže to co dokáže, nechápou jak je to vůbec možné, ale prostě je to, tak jim to stačí. Kdyby jsme to neznali, bylo by to pro ně jasné, blbost, která přece nemůže existovat. Osobně si myslím, že je lepší přiznat si, že nevíme, ale věřit, než vědět všechno, co přitom může být úplně jinak. Prostě jejich vědění, je jen říkání.

Nemám rád diskuze s lidmi, kterým je všechno dopředu úplně jasné, kteří všechno vědí. Snažím se takovým lidem vyhýbat. Nemám rád otázku, která by snad ani neměla existovat – Věříš v Boha? Jednak z ní není jasné, jak to tazatel myslí – zda věřím v jeho existence, či zda věřím v něho, že je dobrý – a pak si myslím, že by to mělo být bez ptaní poznat. Když dotyčný začne dotírat a naléhá, - dej mně důkaz, že Bůh existuje – odpovídám – Proč? Dej mně ty důkaz, že neexistuje.

Myslím si že celá tato záležitost je věc osobní, že k ní musí člověk dojít sám, bez vnějšího naléhání. Někdy je to hledání I na celý život a bez chtění a opravdové, upřimné touhy poznání je to jen povrchní a k ničemu. Tím o sobě netvrdím, že něco vím, říkám naopak, že nevím, jen hledám, a že nám tuto cestu mnozí takzvaní “věřící” značně ztížili lhaním, touhou po moci, po bohatsví. Jenže to je cesta lidí, znáte nějaké jiné “odvětví” kde by se šlo jen cestou čestnou, pravdomluvnou a bez prospěchářství? Já osobně vidím cestu těch co věří, jako nejčestnější, I když pochopitelně I oni se dopouští chyb a nemohou se nijak bránit proti tomu, že za věřící se vydávají I darebáci. S tím se bohužel nic dělat nedá. To, že ateisté, říkají že vědí, že Bůh neexistuje, že jsou ateisté, jsou jen slova. Prostě nevědí, nemohou to vědět. Nemají to co sami tak tvrdošíjně po věřících chtějí. Důkaz. Tedy s tím tvrzením, že jsou ateisté to moc nesedí. A myslím si, že I oni mají uvnitř sebe spoustu nevyřešených otázek, a něco co se občas ozve, něco jako víru v cosi lepšího, něco co k sakru přece musí být.

 Jejich největší problem je, že hledají fyzický důkaz. Na jedné straně ochotně věří všem těm záhadám z vesmíru –čímž nechci popírat jejich existence-  ale žádný z nich je opravdu, na vlastní oči neviděl, nesáhl si na ně. Prostě tady jim to nevadí, tady věří. Jejich nejvěší problém je, že hledají kolem sebe, chtějí vidět. Hledají v tom, co jsme částečně vytvořili my, čemu trochu rozumíme. Přitom svou víru nenajdeš venku, ale jen a jen v sobě. Všimněte sit toho rozdílu mezi ateistou a věřícím. Ateistovi je všechno jasné, on ví. Věřící netvrdí, my víme, ale my věříme. Už v těchto větách  vidíte, že jsou opravdovější, blíže pravdě. Nelžou, že ví. Rikají, že věří. Prostě nehledají kolem sebe, ale v sobě. Skutečná, opravdová víra je motivována snahou poznat pravdu. Nenosí se v hubě, ale v srdci.

 Pracuji s tělesně postiženými dětmi. Casto slyším, proč je Bůh potrestal. Opravdu je to tak? Záleží na tom, z jakého úhlu se na to díváte. My všichni máme v sobě stejnou schopnost cítit lásku a radost. Všichni stejnou, to si dovolím tvrdit. Nikdo větší, nikdo menší. A I tyto děti, mají stejnou schopnost, být štastné, jenže je to uděláno tak, že jejich radost či štěstí se probouzí na jiné úrovni, než je tomu třeba u vás. Tyto postižené děti, prožívají neskonale větší lásku či štestí, které čerpají z maličkostí, než zdravý, svalnatý muž, trávící svoje večery v hospodě u vybryndaného piva. Uvedu příklad. Někdo dá nějakému milionáři tisíc dolarů. Ušklíbne se a necítí žádnou radost. A někdo dá tyto peníze vám. Váš pocit radosti či štěstí je nesrovnatelně větší, než u toho milionáře. Jste to vy, kdo je v této chvíli štastnější. A zrovna tak je to u těchto dětí. Nejsou ošizeni o pocit štěstí či radosti, jenže ho získavají jinak. Navíc, když vidím jejich maminky, jak je opravdu milují, mnozí z vás by mohli jen závidět. Jistě, je to vše složitější, na těch pár řádcích toho moc nevysvětlím, ale chcete=li tvrdit, Bůh je ošidil, není to pravda. A oni to vědí.

  Jistě tato témata jsou pro mnohem fundovanější lidi než jsem já. Já chtěl jen přiblížit, co cítím, a říct, že víru najde každý jen a jen v sobě.