Moje čeština

I když jsem si řekl, že se nebudu zúčasňovat diskuze, dělám vyjímku. Ne kvuli kritikum, ale pro ty, co me toleruji.

A to ne proto, že bych chtěl odpovídat těm, kteří mě kritizují, ale naopak, budu se snažit vysvětlit vše těm, kteří mají trpělivost tolerovat mou češtinu. Ti co mě kritizují mají pravdu. Jen někdy nevěřím, že je to kvůli češtině, ale že je rozzuřuje obsah článku, a oni nevědí co tady vytknout, tak hledají co se vytknout dá. Nebo je dost těžké uvěřit tomu, že ...nebudu číst ten článek, protože ... Spíš bych řekl že ho četl, proč by mně jinak dával vědět že on xz , ten článek nečetl. Takových je, milej pane, pár milionů a neoznamují mě to. No a teď k tomu, proč se nezúčastňuji diskuze. Já napíši svůj pohled. Teď se ozve ten, kdo se mnou nesouhlasí. Máme každý jiný názor, nevidím důvod někoho přesvědčovat, že ten můj je správný. Tolik tedy úvodem. A teď k těm, co mě tolerují.

Příští rok mám osmdesát. To už je věk, kdy se člověku leccos vykouří z hlavy. Co víc, žiji již skoro 50 let v USA. A v takové situaci člověk leccos zapomene. Navíc tady neznám nikoho, kdo mluví česky. Na co jsem hrdý je fakt, že ať už mluvím či mám písemný styk s někým z Česka, slyším uznání, že jsem si po takové době uchoval češtinu. Tedy to nepoužívám jako omluvu, ale jako fakt, s kterým nic nesvedu, ledaže bych každému článku věnoval snad pětkrát víc času. To bohužel nejde, vysvětloval jsem to v mém článku tady, v MF Dnes 7.3.2020. Naposled jsem byl v Čechách asi před 30ti lety a to jsem tam na takovém setkání s přáteli, recitoval něco z Manon od Nezvala, ze Shakespeare a máho onlíbeného básníka Gellnera. Největší radost mě udělala jedna dívenka, která mě později napsala, jak moc je ráda, že jsem pro ni objevil Nezvalovu Manon.

Chci tedy poděkovat všem, kteří mě tolerují. A zastávat se mě vůči mým kritikům nemusí, Nechal bych je být, dělá jim to radost. Proč tedy nepřestanu? Zeptejte se těch co mají blogy, jistě nevěří, že něco radikálně změní, ale cítí, že něco říct musí. A pak, psal jsem od roku 2010 do lidovek, protože můj autor byl Čapek, a pak když blogy skončili přifařil jsem se k MF. A našel jsem pár opravdu sblížených duší. Obdržel jsem celkem 4 knihy od lidí, co jsou má krevní skupina, za což jsem vděčný a nehodlám tyto lidi ztratit. Teď možná napadne některého kritika, že mě pošle Pravidla českého pravopisu. Mám je. A moje velmi oblíbená kniha je od Pavla Eisnera Chrám a tvrz. Dřív jsem se z ní učil, dnes už na to nemám, čtu to spíš jako beletrii. Takže nedá se nic dělat, i když mě mají někteří za nevlastního, budu pokračovat.