Zůstala nám vzpomínka a naděje, že se napaseme na zeleném

Řekla kráva  krávě, když je vyháněli po zimě na  pastviny, kde nebylo po čerstvé travičce ani památky a pod kopyty mlaskala voda a bahno a sem  tam byl trs staré zežloutlé trávy.

Holka neměly jsme se v zimě lepší v teplém chlívě, kde nám žrádlo nosily pod čumák. Copak to špatný nebylo ale vyprávěla mně stará kráva, které to říkal plemenej bejk, když jí lákal do kouta, jaké prý to bylo tenkrát za nějakého socializmu v JZD kde si byli všichni rovni i co se týkalo žrádla a jak nás opatrovali, žádné vyhánění na pastvu, zelený nám vozili rovnou do žlabu, a jak se s námi poctivě dělili, půl žrádla on co nás obsluhoval a půl my. Bába co nás chodila dojit, říkal ten bejk, on prý ji rozuměl, protože se učil cizím jazykům, stále chodila kolem stáda a říkala  „charašo“ to žrádlo se doma bude hodit, bejci jsou hladový a prase po mléce rychlej přibývá na váze. Její mladej tedy syn, občas přijel pro pytel zrní, které prý slepice v drůbežárně nestačily sežrat. Holka byly to asi zlaté časy, říká kráva krávě. Jo abych nezapomněla, moc se nepřežírej, protože až budeš na onom světě naženou do tebe vodu pod tlakem abys mněla správnou váhu.