Zlaté časy "na Vikárce".

Skončil jsem jako „hajzldědek" protože začalo jaro, přestali se nosit kabáty, tím pádem ze šatny nebyli peníze a z invalidního důchodu 580,-Kč se nedalo žít. Vedoucí restaurace mně ze známosti sehnal placené zaměstnání šatnáře u RaJe  ve vinárně „u Malířů" na Malé Straně. Psal se rok 1977.

V novém místě jsem se rychle zabydlel. Vedoucí byl bývalý barman vyhlášený po celé Evropě ale v ČSSR  zapovězený. Vinárnu „u Malířů" dostal za trest, protože v té době neplnila plán tržby. On si z toho nic nedělal a v krátké době si klientelu jenom vybíral. Měl obrovský „čuch" na prachatý lidi (samozřejmě zahraniční) a vynikající přístup k lidem. Navečer, když se otevřelo, pustil na „plac" na dvě hodiny „slimáky", jak pan vedoucí říkal hostům, kteří kecali u dvou deci nebo u kafíčka. Večer byl zadán jen pro pár vybraných hostů, kteří udělali tržbu, jako by bylo plně obsazeno. Dvakrát týdně chodila známá parta Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Rakouský a Švýcarský velvyslanec, kteří vždy se mnou hodili kus řeči. Poslední z party chodil Václav Havel a ten si snad myslel, že jsem tam nastrčený a tak radši ani nepozdravil. Z tohoto útulného místečka jsem musel k novému roku odejít, protože nastupovala známá pana vedoucího. V té době bylo stále volné místo šatnáře „na  Vikárce" a tak mně tam  RaJ umístil.

Přijal mně pan  ředitel a ihned mně seznámil z povinnostmi, které musel za 1.200,-K4 vykonávat šatnář. V první řadě musí být ráno uklizená vstupní hala do restaurace, přilehlá chodba ke kuchyni a „Prezidentský salonek" (hajzlíky jsem již neuklízel). Nejdůležitější byli tři velké měděné popelníky umístěné na zdi, které se denně leštili „Sidolem". Další povinnost byla, převzít pečivo pro restauraci, dofasovat suvenýry a cigarety, které byli v šatně k prodeji. Za kabát platil zákazník padesát haléřů patřící do tržby,která se každý večer odevzdávala podle výkazu „zrcadla" do kanceláře provozu.

Nastoupil jsem sice v plné sezóně, tedy v zimě, ale bylo mně divné, proč dosud neměli obsazené místo šatnáře. Po několika týdnech jsem byl chytřejší. Pro Pražáky to byl  podnik moc „z ruky" a rodilý Čech o návštěvu Hradu moc nestál, a když, tak Vikárka byla pro lid dělnický, moc „nóbl". Aby se tam z kraje roku přilákal aspoň nějaký host, dělal se „zvěřinový týden", kdy se vozila divoká zvěř přímo z lánské obory. Nebo „zabijačkové hody" z prasat vykrmených na Lánském zámku. Jídlo mělo vždy špičkovou úroveň, protože vařili kuchaři, kteří byli na všech akcích pořádaných Hradem. Tudíž návštěvnost byla závislá jenom na zahraničních turistech, ale hlavně na jejich průvodcích, kteří je přivedli do restaurace na jídlo, jedině když dostali od vrchních dobře zaplaceno a vzájemně se dohodli na účtovaných cenách. Samozřejmě, že jsem se také přidal a místo padesáti haléřů za kabát, jsem si řekl o jednu korunu. Musel jsem jenom stačit zakrýt správnou cenu uvedenou na stěně. Horší bylo, když mně při této „činnosti" nachytal provozní!

Vedení restaurace vyžadovalo od zaměstnanců vzorné chování k hostům a stolování na vysoké úrovni. Neexistovalo, aby host přišel k neuklizenému stolu. Host se vždy zaváděl na místo, již k prostřenému stolu. O sobotách a nedělích v poledne, kdy byl velký nápor hostů, dělal „placírmajstra" starý pán - bývalý kriminální rada, který ovládal asi čtyři světové jazyky. Jeho povinnost a umění bylo individuálně vybrat mezi zájemci západní turisty. „Kružítka" neměli nárok, pro ně bylo vždy dlouhodobě obsazeno. Někdy, když starý pán byl nemocný nebo se mu nechtělo, prováděl jsem tento výběr za něj. Kolik mně vždy cinkalo v kapse marek nebo šilinku, si již nevzpomínám.

Když nebylo v šatně moc práce, pomáhal jsem na place s úklidem stolů a nebo jsem si vzal plato s cigaretami a šel  mezi hosty prodávat. Jednou přišla grupa Rakušáků a já šel nabízet cigarety. Hned u prvního stolu mně oznámili, že již nemají české peníze a tak jsme se dohodli, že jeden šilink je naše jedna koruna. Americké cigarety stáli dvacet čtyři korun krabička. Když jsem začal prodávat u třetího stolu, stoupl si za mě vrchní a šeptá  „ty děvko nech taky něco pro nás!"

V té době, roku 1978, byly již na všech hradních nádvořích instalovány TV kamery, v deset večer se zavřeli všechny brány a pouštělo se z Hradu jen branou směrem k Prašnému mostu, kde měli seznam všech zaměstnanců, pracujících na Hradě (údajně prověřených). Od prostor „Vikárky" měla ochranka (STB) klíče a po 23 hodině, kdy již v podniku nesměl být žádný zaměstnanec, procházeli všechna prostory se psem. Jak se říká pod svícnem bývá tma se mně časem potvrdilo. Přišel jeden z ochránců hradních pánů, z kterým jsem se již delší dobu znal, koupil si Sparty a povídá „za chvíli mám padla a jdu na veksl", zarazil jsem se a povídám „co blbneš, vždyť je to tady samá kamera", odpověď zněla, „neměj péči, já vím, kde nefouká vítr!" Tyhle známosti mně jednou zachránili život. Jeden čas vozili Husáka do práce uličkou kolem Vikárky a nikdo v té době nesměl ani vykouknout, jinak se ihned střílelo a já to čekání nevydržel. Za hodinu přiběhl jeden z ochranky  a povídá „ještě, že jsem tě poznal, jinak jsi byl po smrti. Když přijel Brežněv, bylo tři dny zavřeno!

Paradoxně všechny nové politické vtipy „o zlatou mříž" pocházeli od STBáku z ochranky, které vždy vyprávěli obsluze na Formance ty nám je převyprávěli, když jsme později přišli do práce. Na Formanku chodil v neděli pravidelně herec Jozef  Kemr, který se kamarádil s kardinálem Tomáškem a někdy přišel v náladě po mešním vínu a to býval i hovorný, jinak celou dobu seděl a četl si knížku. O svátcích a nedělích prošlo hodně známých herců a hereček, na které se dnes již jenom  vzpomíná a oni se nás dívají shora, nemám již paměť na jména ale pomatuji Blanku Bohdanovou, která se rozčilovala, že jí pod barákem povede metro. Pravidelným hostem byl také Karel Heger.

Nakonec si mně přece jenom příslušní pracovníci státní bezpečnosti všimli, kde dělám a aby se mně pomstili za vroubky, které jsem u nich měl z roku1968, nařídili sociálnímu zabezpečení přestat mně vyplácet invalidní důchod a musel jsem odejít z  „Vikárky". Ze všeho mně zůstali nezapomenutelné vzpomínky.

Pro doplnění článku       http://www.ct24.cz/srpen-1968/znami-i-neznami-vzpominaji/25662-ladislav-vins/