Barrandovské terasy - jedinečnost a chlouba Prahy. K tomuto místu samozřejmě patřil plavecký stadion umístěný ve skalním lomu a na skalním masivu, kde se nacházejí vily bohatých.
Pod skalou tekoucí Vltava, ozdobená výletníky na parníku, sportovci
na lodích, nebo zakotvených rybářskými pramicemi s tichými blázny. V
létě byl slyšet vřískot koupajících dětí a naopak na branickém
břehu se k sobě tulily zamilované dvojice při tónech hudby kapely
R.A. Dvorského. Z Barrandovských teras byl nádherný pohled do
širokého okolí, od Vyšehradu, přes Podolí, Dvorce, branické lomy,
rozsáhlé zelinářské zahrady, pivovar a na jihu Zbraslav.
Taneční parkety byli dva. Jeden v prosklené hale a druhý na terase ;
obklopený stoly se slunečníky. Z věže byl navíc rozhled do
Prokopského údolí a na filmové ateliery. Při návštěvě bylo samozřejmostí
slušné oblečení a chování. Většinou sem chodily dvojice dychtící
po romantice.
Na plavecký stadion jsem se dostal prvně za protektorátu, kdy se zde
pořádaly německé přebory ve skocích do vody z věže a my děti
jsme se& nbsp; musely povinně zúčastnit . Později ještě jako kluci jsme z
branické strany přeplavali řeku a po skalách jsme přelezli do prostor
plaveckého stadionu. Voda v bazénu byla studená, dodávaná z Vltavy.
Předvedli jsme slabé návštěvě několik s koků a když nás objevil
plavčík , zmizeli jsme opět na druhý břeh. Byl to krásný klukovský
zážitek. Od doby kdy otevřeli Podolský „plavečák“, začal skokanský
bazén chátrat.
Barrandovské terasy přežily první republiku, německou okupaci, znárodnění, padesátá léta, ale za normalizace začal chátrat. Neslavný konec zapříčinil asi požár „Trilobit baru“ a privatizace.
c zapříčinil asi požár „Trilobit baru“ a privatizace
