Když mě bylo v roce 1985 padesát roků, byl jsem šťastný majitel ojetého vozu Škoda 100, který nejen, žě mě vozil do přírody, hlavně na houby, ale občas vydělal i na benzin. Vozil jsem dobrým známým nedostatkovou keramiku od ¨Plzně do Prahy, kde se těžko sháněly hrnečky bucláky, kořenky, vázičky, odpařovače na ústř. topení, ale hlavně varnou keramiku. Vždy ta dodávka mě vydělala tolik, že jsem mohl jezdit měsíc bez starosti. To ,bylo jedno z mála štěstí, které člověk v té době měl..
Jenže já jsem byl úplný břídil. V domě kde jsme společně bydleli, jsem měl za souseda „veksláka“, který jezdil na pozvání „k tetičce do Bavorska“ a vozil „známým“ elektroniku, na kterou jsme se chodili závistivě koukat do TUZEXU. Já měl radost, že jsem si pokoutně vydělal na benzin a on tímto dovozem živil celou rodinu a svoje auto.. Ale navíc, když začal vyprávět jak se tam lidi mají, že v krámech neexistuje slůvko nemáme. Ovoce, zelenina stále čerstvé, plný krám i mimo sezonu celý rok. Lahůdky, maso, sýry, uzeniny, bohatý výběr. Říkal jsem si,až se po druhé narodím, pojedu se tam podívat.
Dnes jsem o pětadvacet let starší, mám tři roky staré auto. Sice důchod na chcípnutí, ale nějaká ta koruna mě s podnikání zůstala. Svůj mozek živým potravinovým doplňkem, Biloba – Forte, aby nenastoupila obávaná skleroza a jezdím do toho bájného světa za ostnaté dráty a zjistil jsem, že se tam nedá nic koupit, protože to samé zboží najdete v obchodech u nás. A tak aspoň živím svého koníčka „fotografování“. Samozřejmě, že v Bavorsku za hraničním přechodem Strážný v okrese Freyung, Waldkirchen a „Bavorský les“.
