Vzpomínky na Velké říjnové výročí – jen pro silné žaludky

Kulaťák, známé náměstí, které zná každý Pražák, i přespolní. Již za první republiky zde byla pořádána tradiční Matějská, jarní pouť, soudruzi zde umístili svoji modlu, sochu  V.I. Lenina. Dodnes zde sídlí štáb zelených mozků a v době normalizace byl ve vedlejší budově pro pobavení a někdy i pro rozveselení Armádní klub, pouze pro vysoké důstojníky a jejich rodinné příslušníky, a také samozřejmě pro osvoboditele, z roku 1968. Budova nesla název ÚDA.

Vstup pro civilní návštěvníky byl možný jen v přízemí, do restaurace II. cenové skupiny, kterou měl pronajatou RaJ. Návštěvníci, kteří vstupovali do sálu, byli většinou zvláštní sorta lidí, kteří neměli rádi, když je personál vítal s úsměvem a většinou po očku hledali, kde visí „kniha přání a stížností“. Dost často to byli lidi s Wintrovky nebo z „přidružené výroby STB“, často se stávalo, že opivněný zelený mužík s vysokou šarží na rameni, nám vyhrožoval, že nám zařídí vyhazov, protože se nechováme podle vojenských předpisů a nenechal si vysvětlit, že jsme civilní zaměstnanci. Restaurace měla jednu nevýhodu, vchod byl z vestibulu dlouhou chodbou, kde byly umístěny WC. Někdy se stávalo, že pod záminkou návštěvy tohoto zařízení, host utekl bez zaplacení útraty, jindy se tyto místnosti staly místem kuriosní situace k zasmání.

My, obsluhující personál, jsme museli representovat důstojnost tohoto podniku předpisovým oblečením, na což nám podnik měsíčně přispíval 120,-Kč. Pro trochu uvolněné chování byla sobota, kdy si vedoucí užíval volno a provozní se většinou zavřel v kanceláři a v ušáku, za hlasitého chrápání, hluboce přemýšlel.

Byl podzimní, sychravý den a nad námi v klubu se od rána slavilo nějaké vítězství na vysoké úrovni. Odpoledne se objevila sem tam se klátící postava odcházející z klubu. Z přibývající tmou odcházela - odjížděla elita.  Pro unavenou, sotva stojící na nohou,  manželku vysokého vojenského pohlavára, přijela limuzina i s pucflkem. Lehce unavené lampasáky odvážely domů na nosítkách jako maskovací kamufláž, sanitky. Představení končilo, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká večer.

Bylo po deváté, když nás začali upozorňovat hosté, že v chodbě u toalet je nesnesitelný zápach, ale na pánském WC nikdo nebyl. Po půl hodině jsme to již nemohli vydržet a opatrně jsme vešli na dámskou toaletu, samozřejmě s rouškami u nosu. Klíče od kabinek byly u „výčepáka“ a ten se dušoval, že všechny kabinky kontroloval, skutečně dvě kabinky byly zamčené, ale zato ve třetí se nám naskytla podívaná, na kterou se nezapomíná. Dva vysocí důstojníci z bratrské armády, ověnčeni prýmkami a metály, seděli každý z boku na toaletní míse, opírajíce se o sebe zády, s kalhotami staženými pod koleny, kde vykonávali velkou potřebu, totálně zmoženi vodkou. Od vrátného jsme se dozvěděli, že v klubu to vypadalo jak po boji, samozřejmě i na místním WC, tak je poslali k nám. Hrdinové se zmohli na konstatování „eto charašo“, ala my museli předčasně ukončit restaurační provoz.