Že staří lidé v dnešní době překážejí mladým lidem se píše denně, ale vyprávění bývalé zdravotní sestry sloužící na psychiatrickém oddělení mě vedla k napsání tohoto povídání, jak také končí nepotřební.
„Maruško, matka zvoní u vrátek, mám jít otevřít?“ Pepo běž, ale to je již dneska po sedmé, kdo to má vydržet. Kdyby se táta víc o ní staral místo stáleho drbání u sousedky a dával jí pravidelně prášky, tak by určitě nebyla tak sklerotická. Stejně ti řekne – Děti tak jsem vás viděla a zas jdu. Pepo běž, už zvoní zase znovu. A stejně půjde do ústavu“.
Po půl roce ji přijali na oddělení s těžkou sklerózou, kam se dávají staří lidé, o které nemá nikdo v rodinách zájem a překáží. Pobyt je krátký, pacient se musí podrobit pořádné očistě, protože většina starších lidí jsou údajně cítit potem a tak se ve sprše pořádně napaří, potom se posadí na delší dobu na WC k otevřenému okénku s trochou průvanu, Zápal plic je na světě, ale pacient z tohoto světa odchází.
„Paní už to víte, dala jsem přepsat barák na Venouška. Jo vy nevíte, o koho jde. No přece můj vnuk co bydlí se mnou v baráčku se svojí ženou, no víte vona mě moc ráda nemá, prý se jim pořád motám do života a já jim při tom jenom radím, co mají dělat, aby byli šťastný. Nikomu to neříkejte, ale stejně mám strach, aby mě mladá nedala něco do kafe“.
Po měsící jdou báby sousedce z pohřbu a tak si povídají „víte paní mě se to nezdá, že by si sousedka škrtala v posteli sirky, když peří se jenom škvaří a mladý nic necítili? Prý měla krásnou smrt, udusila se peřinou. Ještě, že stačila ten barák přepsat. Ani policajti to nevyšetřovali, protože to bylo jasný, měla stařeckou sklerózu“.
V advokátní kanceláři zvoní telefon „prosím , doktorka Šaclá, cože, že tatínka ranila mrtvice, jo jen na půl těla a žije, tak vám děkuji“, položila telefon a povídá sekretářce, „proč ten dědek radši nechcípnul, kdo se teď o něj bude starat?“
Po půl roce na rehabilitačním oddělen se znovu naučil chodit o berli a při péči sociální pracovnice a rodiny mohl být v rodinné péči. Dcera však rozhodla jinak,“všichni jsme plně zaměstnaní, kdo by měl na něj čas, půjde do LDNky a hodně daleko“. Ani jednou za půl roku neměl tatínek návštěvu. Lékaři konstatovali, že zemřel steskem.
Kdyby se někdo v některém momentě poznal, tak je to věc čistě náhodná
