Restaurace II. cenové skupiny, v osmdesátých letech, v centru jednoho významného pražského obvodu, v jednom významném Domě, kde když v blízkém štábu byla porada, přišli účastníci na oběd tak se prostora sálu, kde bylo 120 míst, zelenala, jak nedozrálá kukuřice se zlatými prýmky a výložkami. Obsluhující personál byl předpisově oblečen do černého, s nezbytným motýlkem u krku. Dost často však si přál některý z účastníku oběda, aby byl obsluhován pořadovým krokem. Těmto významným mozkům se těžko vysvětlovalo, že restaurační zařízení je civilním podnikem RaJ.
Jinak to byla restaurace, na tu dobu, na úrovni. Vedoucí byl odborník na slovo vzatý, který si prošel tento obor od píky a tudíž věděl, co se sluší a žádá od podniku II. cenové skupiny. Pověstný byl tím, že požadoval, aby číšník a servírka nosily předepsané „hankrle“ tj. bílou utěrku přehozenou přes levé předloktí. Hosty obsluhovali čtyři lidé. Zájem o jídlo byl hlavně v poledních hodinách, odpoledne a večer se střídala různorodá společnost „kafíčkářů“, politiků, štábních lampasáků, zamilovaných dvojic (i stejného pohlaví) nebo seznamovací kontakty.
My, obsluha, jsme v odpoledních hodinách stáli většinou za chladicí vitrinou v čele sálu, odkud jsme měli přehled o potřebách zákazníků a zároveň mezi sebou probírali společné problémy. Najednou se ozval kolega Petr „vidíte co já?, stůl jednička, střed, kafíčková bába a vedle ní zarudlý, zapocený starší pán. Vidíte jak se bába snaží pod stolem dědkovi vypulírovat péro, no to jsem ještě nezažil“ I když byly asi čtyři hodiny odpoledne a sál byl poloprázdný, přece jenom si toho pár lidí všimlo. Nezbylo nám nic jiného, než upozornit aktéry o nevhodnosti jejich chování a vyzvat je po zaplacení k odchodu. Dámu utěšovatelku, jsme mimo sál upozornili, že si nepřejeme, aby náš podnik navštěvovala. Toto se událo v úterý.
V neděli měla službu stejná sestava obsluhy, moc lidí na oběd nechodilo, většinou rodinky s dětmi, nebo nebo denní hosté si přiváděli svoje návštěvy. Vedoucí si přál, abychom vítali hosty u vstupu do sálu. Bylo před polednem a chodbou do sálu, k našemu úžasu, šla sama Dáma utěšovatelka. Rázně jsme ji zastavili a vyzvali ji k opuštění restaurace. Než jsme dostali odpověď, vešla mezi nás svátečně oblečená mladá paní a představila se jako dcera zadržené paní a ptala se jaký řešíme problém, ona si přivedla na dobrý oběd návštěvu z ciziny a nemají moc času. Chtěj, nechtěj jsme museli s trapnou pravdou ven. Byla to velmi rozumná paní. „I horší věci se stávají, nyní to nebudu řešit. Od toho jsou stěny domova a Vám se za mojí matku omlouvám a nyní, můžeme k Vám všichni na oběd ?“
Odpověděli jsme, děkujeme a jste u nás vítáni.
