Tenkrát i dnes jsou drbny stejné .....

  V minulém  století   bylo  samozřejmostí,   že  křestní  jméno  kluka  bylo vždy po otci  a   holka  po  mámě.   Další  dítě dostalo  jméno  p vzájemné  dohodě  rodičů

Náš  rod  používal  přijmení      Wünsch,   podle  záznamů  již  v sedmnáctém století.  Které  se   nacházeli  v knihách     obce   Braník  -  Dvorce.  Začátkem  let   1900 -   sídlila  rodina  W.   na  hořejším  konci  Kateřiské ulice.  Samozřejmě také  pěstovali  zeleninu.  Děti dorůstali  a  pomalu  odcházeli z domu  za prací,   vyučeni  zedník,  tesař,  pokrývač     ….    Rodiče onemocněli,   otec  poměrně  mladý  zemřel na  souchotiny  a  matka o  něco  později  na  rakovinu.  Rodina  byla   silně  věřící    církve  katolické .

Po  smrti  otce  se hlavou  rodným  soudcem,,  diktátorem a  jediným  rádcem,   který  měl pravdu .Dětem    Karlovi,    Bohušovi,   Láďovi   a  Marii        schválila  založení  rodiny,   protože  si  brali    čisté  křesťany.   Jenom  Pepíkovy    zakázala  se  stýkat  s obecním   parchantem  Růženou  i  přes   zákaz  matky stali  se  manželé.   V té  době  byla  ještě   plnoletost až  po  dovršení     dvaceti jedna  let. Po  světové  krizi  kdy se  těžko  hledalo  zaměstnání, se v roce  1935  narodil     Pepovi a Růžence  syn  Ladislav    jméno  po  bratrovi  Růži,  který padl  ve  válce.   Protože  nedostal  jméno po  otci,  jak  bylo  zvykem,  opět  babička  dítěti  jinak  neřekla  než   obecní parchant,  kdo  ví s kým  ho  má.

Bylo  po  druhé  světové  válce,   nastal  odsun   německých  rodin   ze  Sudet,   mezi  obyvateli  se  hledali  udavači, spolupracovníci  s nacisty  a  také  německé  organizace  „Fangle“

Poprask  v obci  Braník   nastal,   když  se zjistilo, že v této  organizaci  působil  bratr mého  otce  Bohouš   Wünsch, který bydlel  nad obcí a  svoje  řemeslo  pokrývač  většinou  vykonával  ve  městě.  Za  členství  v organizaci      německé  Fangle    potrestán.   Jeho  skutek   poznamenal celý  rod,   vždyť v té  době  byl  Braník stále ještě vesnice.   Otec  si  myslel, že  když změníme  podpis z německého   Wünsch   na  český   Vinš   lidé  naší  rodinu  odliší,   Samozřejmě,   že  jsme  zůstali rodinou   Josefa  a  Růženy  Vinšových,  kteří  měli  pět  dětí,   čtyři  holky a prvorozeného  kluka   Ladislava,  Živily  se   zahradničením  do  doby   než  museli  předat  podnikání  státu.

Strýc   „sloužil Fangli“ a  jeho syn -    bratranec,  o  několik roku starší  pokračoval  ve  spolupráci   s STB  a  jak  se v obci  šuškalo  dost  intenzivně  a  dovoloval  si dost v odmění,  že mu  všechno  projde.   ‚Čeho  je moc  toho je příliš.  Dlouho  docházelo na  Dobešce k přepadání žen.  Pachatelem byl  bratránek  Bohouš.  Dostal rok a fešáčky  kriminál  v Ruzyni,  Byl  vyučený   instalatér  a  tak  denně  po  snídani  opoúpuštěl vězeňskou brán  a  chodil sám  za  prací.  Styky se  vyplatili

V šedesátých  letech  jsem dělal na  PZO  technika – zásobáře  příslušenství k textilním  strojům, Plat 1400,- Kč  hrubého, ale museli  jsme si  hrát na  honoraci, chodit  stále upraní  s kravatou, služební cesty  na  Moravu  jen  v letadle nebo   první  třída rychlíku. Ze  všeho nejvíc  jsme  se  vozili  služebním  auty  TATRA  603.  Měl  jsem  40  dodavatelů po celé  republice.  Krátil  jsem si  pracovní  týden aspoň  jednou  služební  cestou.  V ten  den přijela 603  před  bydliště kolem šesté  hodiny,  řidič vystoupi a  spěchal mi otevřít dveře vozu,   Tento  rituál  jsem  měl s klukama dohodnutý,  aby  hlouček  bab měl  o čem  povídat.  Bavili  jsme  se celou  cestu,   že  nám to  báby  zbaštili, někdy se to opakovalo  při  dojezdu. Moje  matka ráda některé  věci  zveličovala a tak když  se ji ptali sousedky co dělám,  že mě vozí  do práce  autem,  řekla pyšně  že jsem „ kádrovák“  na     PZO.  Padlo  to  jak  bomba z nebe a  rázem jsem  se stal   „černou  ovcí“ ,  jak  říkali  rodáci.  Co  se  divíte,  vždyť   Bohouš  je  po  otci.  Tak mě lidé jmenovali celou  doba a  jméno  mám  Ladislav  mě  nenapadlo  jaké to  všechno dohromady bude mít následky.  Konec  byl jednoduchý,  odešel jsem  z Veletržního  paláce   ze   „zdravotních  důvod