Sociální pracovnice - exekutory nemluvňat.

Zpráva z tisku: Stačí málo a dítě vám seberou.                                                                                           Je až zarážející jak jednoduše mohou rodiče přijít o dítě. Stačí, aby pojmenovali svého potomka nezvykle, nebo je někdo v okolí nařkne, že žijí ve špíně a už se rozjíždí soudní mašinérie. 

Bude dobré se podívat trochu zpět do doby, kdy sociální pracovnice ještě nebyli, problémy  se řešili lidsky a spoustu věcí se bralo  jako samozřejmá realita.

Z vyprávění naší matky vím, že pokud děti přišli o svojí matku v důsledku úmrtí, otci děti odebrali a dali je na vychování do jeho rodné obce. Tento osud postihl moji matku a její mladší sestru, každou umístili do jiné rodiny. Většinou si tyto děti brali rodiny s více dětmi, aby obdrželi sirotčí příspěvek. Bylo to v době začátku první světové války, kdy navíc jejich otec musel narukovat na frontu. Podmínky v jakých matka musela žít, se zdají být až neuvěřitelné. Rodina, která si ji vzala na vychování měla čtyři malé děti a byt kde všichni žili, byl  pod úrovní ulice a jediné okénko bylo až u stropu. Na posteli nebylo místo a tak spala matka na podlaze, zabalená do starého zimníku. K jídlu mněli to co našli většinou na ulici. To není výmysl, ale skutečnost, že jedli ohryzky z ovoce a doma vařený tuřín. Přesto se matka dožila 87 roků a její sestra zemřela v 94

Sociální poměry v první republice nebyly pro obyčejného člověka žádná procházka růžovým sadem. Bylo běžné, že  se bydlelo  v jednotlivém bytě s vchodem s pavlače a světlo se dostávalo dovnitř jediným oknem  (také z pavlače). Na pavlači byl společný záchod a společný vodovod třeba pro pět rodin, Když byly větší mrazy, nebylo kam jít na záchod a voda v kohoutku věčně zamrzala. Sestra mojí matky, později, když se vdala, bydlela se svým manželem, jeho matkou a malou dcerou, až do roku 1946 v Praze  Podolí „na Kublově“. To byla malá kolonie baráčku a jeden  činžovní dům, přilepených ke skále u cementárny (dnešní plavecký stadion). Do bytu o jedné místnosti se chodilo rovnou z tmavého betonového dvorečku, jedněmi, do půli prosklenými dveřmi, která sloužili jako jediný zdroj světla pro tuto místnost. Hned vedle dveří v koutě dvorku, byla společná kadibudka, pro několik rodin a v prostředku kulatý kanálek, kam se chodila vylévat špína (ráno nočníky), ze všech bytů nájemníků podobně bydlících. Když jste chtěli vidět trochu víc denního světla, museli jste vylézt po schodech na skálu nad dvorečkem (z druhé strany byl dvůr cementárny). Elektřina v těchto domech by byl přepych, a proto se muselo celý den svítit petrolejovou lampou. Tak jak bydlela teta nebyla žádná rarita. Takhle podobně žil celý Žižkov, Karlín, Nusle a celá dělnická zástavba po celé Praze. Všude se rodili a vyrůstali děti.

Dříve bylo normální, že čím byla chudší rodina, tím bylo více dětí. Samozřejmě koupelny nebyli a celá rodina se jednou týdně vykoupala v jedněch neckách a někdy i v jedné vodě. Necky sloužili i jako prádelna. V létě, když se chodilo prát a bílit prádlo k Vltavě, posloužili necky dětem i jako lodička..

Jak to dříve dělali mámy v těchto podmínkách, pokud ještě navíc museli prát a žehlit dětské plínky. To asi těžko někdo pochopí. Miminko se balilo do peřinky (polštáře) a vázalo povijanem. Spalo v posteli s dospělými a bylo li místo tak v kočárku, který sloužil dětem  až do doby kdy začali chodit samostatně  nebo většinou dokud se do kočárku vešli.

Proč vám to všechno vyprávím?  Protože  všichni jsme žili na tu dobu v normálních podmínkách  a všechno se nám zdálo být samozřejmé a i to, že naše mámy rodili doma za asistence porodní báby. Proto snad nemuseli být sociální pracovnice.

A nikoho nenapadlo vzít mámě dítě od prsu a dát jej do ústavu.