Sloužil jsem za gen. Čepičky u PTP

  Jednotky PTP oficiálně skončili v roce 1954, ale komunisté nadále zachovávali metody převýchovy lidí nespolehlivých režimu a ani u PTP  se z dřívějších praktik nic nezměnilo.

Psal se říjen 1954, hnusnej sychravej měsíc a k tomu nastal čas vojenské povinnosti. Byl jsem takovej podviživenej, nedorostlej , ale splnil jsem limit 19 let a to stačilo k tomu, že jsem byl odveden. Nastoupil jsem do vlaku směr Pardubice. K jakému útvaru rukujeme  jsme nevěděli nikdo. Na nádraží nás naložili na náklaďáky a odvezli do kasáren „Hůrka", kde jsme se teprve dozvěděli to velké tajemství, že budeme sloužit u spojařů. A teď už to šlo tak jak nám vyprávěli mazáci co se z vojny  již vrátili. Holič, vyfasování výstroje, nacpání slamníku slámou, ukázka jak máme stlát, jak se čistěj cvočky na bagančatech, skládání výstroje do komínků a k ránu hned první poplach, kdy jsme nastoupili jenom na chodbu v dlouhých nočních košilích. Prostě nastal ten známý „přijímač". Z té doby mně utkvěla v paměti jedna zvláštnost. Ráno při nástupu na „rozdílení zaměstnání" byli  vždy přítomni  ruští důstojníci -poradci (bývalý účastníci války) a každý den se nás ptali jestli nemáme hlad? Běda, kdyby si někdo stěžoval, že je málo  jídla, tak by si to čeští velitelé zle odnesli. Po přijímači jsem se dostal do roty, která stavěla  sloupy s telefonním vedením, nějak mně to nehrálo s tím jak mně ještě v civilu strašili, že děti  živnostníků dávají k  „nespolehlivejm",, ale pak jsem si řekl , že kopat jámy a stavět sloupy není taky za odměnu. Na konci  února v 55, při cvičení mimo  kasárna , přiběhl dozorčí a oznámil, že si mám zabalit plnou polní protože jsem okamžitě odvelen k PTP do Prahy a tak nastala výměna označení výložek, z bojového vojína se stal „černý baron".  Na Ruzyni jsme stavěli nějaké sklady a po dvou měsících nám oznámili, že se přesouváme na nové pracoviště. Nevěděli jsme kam, protože i u petépáků  to bylo tajné a tak nás odsunuli do Děčína na zámeček, kde byla poddůstojnická škola  ( PTP ) a kde jsme asi tři noci přespali a přes den jsme bloumali po městě, bylo před „žoldem" a my jsme nemněli v kapse ani korunu. Třetí den přišel jeden Pepík celej šťastnej, že dole pod zámečkem, před hospodou „utrh kočku" a hned ji „vojel". Většina mu strašně záviděla, ale byl tam s námi v jednotce jeden místní kluk a ten ho varoval, že je to tam semej „šífák, aby něco „nechytil". Příští den jsme nasedli do vlaku a ujížděli na Vysočinu do stanice Dobronín, lesy plný muničních skladů, ale lampasáci neměli kde bydlet. Poslali nás sem stavět bytovky.Přidělili mně k firemnímu  náklaďáku  „n.p. Pózista", jako závozníka. Nikomu nepřeju nakládat na nákladní auto skoro ještě horký cihly bez rukavic. Když mně viděl mistr na stavbě jak vypadám, přeřadil mně k míchačce betonu. Žili jsme na dřevěných  barákách po němcích mezi strážným oddílem, který měl skoro denně bojový poplach. Nás se po práci nikdo nevšímal, měli jsme sice velitele v hodnosti kapitána ( fronťáka - Slováka ), ale ten se už tak těšil do civilu, že nás nechal dělat co chceme. Toho jsme patřičně využívali o sobotách a nedělích, kdy v okolních vesnicích byli zábavy na kterých jsme nikdy nic neplatili a vždy jsme se měli dobře, protože místní „kulaci" nás brali jako svoje děti, které také někde sloužili jako nespolehlivý u PTP. Jo zapomněl jsem ještě, že ten Pepík se k naší jednotce po šesti nedělích vrátil vyléčený z „kapavky". Ke konci léta opět nastal přesun a nás odveleli do Čáslavi. Ubytovali nás jako odloučenou jednotku do odepsaného baráku u nádraží. Velitelem byl záklaďák, čerstvý podporučík Růžička, který zřejmě někdy četl „Dobrého vojáka Švejka", protože nám stále opakoval" vy mě neznáte, ale až mě poznáte, budete toho litovat" a vždy než odjel na sobotu a neděli domů, udílel tresty , jen tak podle nálady a tak bylo možné vyfasovat tzv. tresty „natvrdo", které si šel provinilec „odsedět" do basy k bojovému útvaru do kasáren „Jana Žižky z Trocnova". Byla to fešácká basa, protože „černý baroni" tam byli tak uznáváni, že když přišli na útvar nové pušky vzor 52, kdo jiný je  šel „zastřílet" než momentální mukl od PTP. Ale abych se vrátil k tomu, proč nás odveleli do Čáslavi, samozřejmě proto, že místní důstojnická elita neměla kde bydlet a tak jsme proti nemocnici začali stavět (dnes bytovky s věžičkami). Začalo se od výkopů základů a dnes když budete proti budově stát, tak pravé křídlo stojí na muničáků. I když jsme nahlásili ,že je tam spousta munice (funkční, kterou jsme vyzkoušeli), mistr rozhodl, že až bude výkop metr hluboký, zaleje se betonem. V Čáslavi  jsme byli dvojí pétépáci.  V Chotusicích byla rota, která stavěla letiště a my ve městě co by odloučená jednotka. V Chotusicích měli mimo zaměstnání tvrdej vojenskej dril. Naše odloučená jednotka zdravila jenom důstojníky - fronťáky, ostatní nás nezajímali, protože my jsme byli „ nespolehlivý - neuvědomělý", kteří pro ně stavěj rodinná hnízda. Civilové na nás v Čáslavi už  koukali skrz prsty, protože tady  již zabrala  komunistická propaganda a co mělo černý výložky bylo nespolehlivy a nebezpečný pro stát. Ani holky na zábavách s námi nechtěli tancovat. Trochu vstřícnějších k nám byli v sousedních Žlebech, kde ještě zbylo pár „kulaků", kteří na svém hospodářství museli tvrdě makat a tak když jsme přijeli do místního hostince na zábavu, holky přišli na sál až v půl desáté - po dojení.

Další bytovky jsme jeli stavět do Kolína a nakonec jsme končili vojnu na velitelství praporu ve Zdechovicích na zámečku. Separovali nás mimo zámeček, abychom nenarušili morálku nováčků, kteří právě narukovali.Rozloučení z vojnou bylo nejdříve příjemné, protože nám každému oznámili kolik jsme si na stavbách (většinou u n.p. Pózista) za celou dobu vydělali a pak přišlo loučení dojemné, kdy před nastoupenou jednotku předstoupil velitel praporu a začal nám vyprávět o „ světlých zítřkách se SSSR", někdo to v zadních řadách  nevydržel a hlasitě pronesl „ty nám taky vyliž prdel". Když  major nezjistil viníka, začal na nás řvát něco o „nespolehlivé chátře" a řval tak dlouho až  mu vypadli falešné zuby!  Bylo po představení a my šli do civilu.