V letošním roce přišel vzácný den, od rána svítilo slunce, i když po ránu bylo ještě jenom devět stupňů, přes den se vyšplhala teplota ve stínu na šestnáct a tak padlo rozhodnutí, jet se nadýchat silné vůně pryskyřice, rozloučit se s vrstevníky a trochu poodhalit jejich letitá tajemství.
Přivítalo mě malé útulné nádražíčko, v malé vesničce Zbytiny na náhorní planině Šumavy. Z každé strany kolejí mě přivítalo množství vytěženého, převážně smrkového dřeva. Obrovské haldy, které jsou zde k vidění jen málo kdy, ale ihned mě obklopila silná vůně, kterou ještě nikdo neumí napodobit. Ležely zde mladé stromy, tak třicet čtyřicet let staré, ale také „vrstevníci“, sedmdesát, možná až sto let staré, avšak oproti nám zdravé, použitelné po zpracování k dalšímu životu i několik dalších století. Zde si člověk teprve dokazuje, jak je nedokonalý, a příroda je věčná.
Přelezl jsem přes porušený plot a našel jsem si koutek mezi mohutnými kmeny a na jednom z nich, jsem se na sluníčku, za větrem, usadil a začal pomalu snít, kolik nekonečných příběhů by mohly tito vrstevníci vyprávět o divoké zvěři, o čtvero roční době, vichřicích i tuhých zimách. O lásce člověka ve všech podobách. O početí i smrti.
I když omámen nepopsatelnou vůní obnažených kmenů, silnou vůní pryskyřice, zesílené paprsky slunce, roznášené do okolí slabým vánkem, našel jsem v sobě sílu a toto skoro magické místo opustil.
