První oběť okupantů 21.8.1968 v Praze.

V noci z dvacátého  na jednadvacátého srpna jsem měl službu v pražských ulicích jako řidič taxi Dopravního podniku hl. města Prahy a v časných ranních hodinách jsem se vracel do svého bydliště. Přijel jsem v momentě, kdy do naší pražské periferie vjížděli okupační tanky a vystrašení lidé stáli již frontu na chleba. Rozdal jsem  čerstvé vydání novin, které oznamovali přepadení  Československa „spřátelenými  armádami“ a šel jsem vzbudit svého parťáka.  

Franta již nespal a jen se zvědavě zeptal „jaká byla noc?“ Unaveně jsem odvětil, „hochu ani se neptej, byl jsem brzy ráno u UV v čele demonstrantů, jel jsem od Revoluční podle parku, za mnou asi tři tisíce lidí a ve předu na blatnikách seděli dva kluci z vlajkou. Když jsme zezadu dorazili k budově UV, kluci seskočili a šli dát naší státní vlajku do kanónu stojícího ruského tanku. Z nedalekého pásového vozidla na ně vystřelil  ruský výsadkář dávku s kulometu a já jen viděl, jak padají k zemi.. Okolo mě se přehnal dav lidí, ozvala se znovu střelba a já raději odjel, aby to neodnesla naše nová Volha“.  „Ty vole, to sis  užil, ještě že seš celej“  ulevil si Franta. „Hele, pojeď se tam znovu podívat, když jsem odjížděl, bylo tam jenom pár výsadkářů s pásákem a tankem“, navrhl jsem parťákovi, ale ten odmítl, že musí rychle jet nakoupit jídlo pro sebe a matku.. V rychlosti jsem posnídal a vrátil se znovu k UV.

V místech, kde ještě před dvěma hodinami byl prázdný parčík, stál obrovský špalír narychlo oblečených ruských vojáků. Na první pohled určeni k odepsání, přitisknutých rameny vzájemně k sobě, obrovská lidská hradba, Stál jsem vedle nich na chodníku a nevěřil svým očím, když jsem zahlédl v místech, kde stál tank, byl z větví udělán symbolický hrob, na kterém ležela Československá státní vlajka. Směrem od  nábřeží, okolo špalíru okupantů, přijížděla kolona francouzských turistů, převážně v malých citroenech, s rozsvícenými světly a z každého okénka trčela k nebi ruka se symbolem „Viktorie“

Odpoledne jsme jeli s parťákem  do garáží našeho zaměstnavatele zjistit co je nového. Na dvoře nás přivítala  Volha, rozstřílená v Letenském tunelu. Kluci tvrdili, že tenhle to přežil, ale na jihu Čech, některého z nás rozmačkal ruský tank. Bylo nám doporučeno maximálně se zásobit benzinem, ale do ulic mezi tanky nejezdit. Jeli jsme tedy pro kanistr do moji garáže v Braníku, vedle hřbitova. Směrem od města jsme podjeli viadukt a za náspem železniční tratě nás přivítala rota dobře schovaných ruských tanků v záloze. Museli jsme kolem nich projet dvakrát, jednou po silnici a zpátky souběžně po polní cestě ke garáži. Vyzvedli jsme kanistr, zavírám garáž a vidím, jak se na polní cestě objevil důstojník NKVD v černé uniformě, řadový důstojník s doprovodem dvou samopalníků.  „Franto, máme návštěvu, copak se jim asi nelíbí? Buď portrét presidenta Svobody za předním sklem, nebo prohlášení ke spojeneckým vojskům na zadním. Franta se jen usmál a říká, „strejda nás asi přišel osvobodit“ a usedlo vozu. Ujeli jsme  dvacet metrů a černokabátník nás zastavil. Vystoupili jsme z vozu a on nám v ruském jazyce oznámil, že nás přijeli osvobodit od kontrarevoluce a pro tyto účely nám zabavuje ruský stroj značky „VOLGA“.  To neměl říkat, protože Franta byl syn opravdického osvoboditele z pětačtyřicátého roku. Jeho matce se tenkrát zalíbil tankista – osvoboditel Prahy. A z lásky, z té opravdické čisté lásky, se mámě  narodil kluk. Franta hrozivě zrudl, sebevědomě se napřímil a prohlásil rusky, „já jsem syn osvoboditele Prahy, opravdického osvoboditele, ale vy jste okupanti, my jsme Vás sem nezvali“! Černokabátník se nedal odbýt a nařídil strhnout podobiznu Svobody a provolání k okupačním vojskům. Svůj rozkaz se snažil splnit sám a hrnul se k zadním dveřím vozu. V tu chvíli se uvolnila cesta, volám „Franto nasedej“ a v rychlosti bláhově ujíždím, protože ve zpětném zrcátku vidím, jak dostávají posádky tanků povel, zaujmout postavení u kulometů, naivně sjíždím s polní cesty a vracím se po silnici  kolem kolony tanků. Nad námi na polní cestě stojí důstojník se zdviženou pravicí, aby odmávnul povel  p a l.  Zařval jsem jen „Franto, strhni Svobodu“,  což hned udělal. Projeli jsme zatáčkou pod viadukt a rachot se nekonal.

Čím jsme si tenkrát zachránili život, dodnes nevím.

Autor: Ladislav Vinš | úterý 17.8.2010 13:38 | karma článku: 13,40 | přečteno: 1530x
  • Další články autora

Ladislav Vinš

Jižní strana Bavorského lesa

13.4.2018 v 12:03 | Karma: 26,66

Ladislav Vinš

.... milujte se a množtese ...

4.4.2018 v 12:06 | Karma: 19,81

Ladislav Vinš

Jaro

22.3.2018 v 12:39 | Karma: 22,11

Ladislav Vinš

Zpráva z tisku ....

15.3.2018 v 12:14 | Karma: 21,34