Padesáta léta temna.

Začali soudní procesy s gen. Píkou, dr. Horákovou, gen taj. UV KSČ Slánským a komunisté neznali hranici lidské slušnosti, lež byla jenom zlomkem jejich zla, vyvrcholením byli justiční vraždy nepohodlných lidí i z vlastních řad.

Cítil jsem se hrozně ublížený, kdy místo

 lesnické školy , kam jsem se strašně toužil dostat, jsem mněl na vybranou jen dva učební obory, horník nebo práci v textilce, jenom proto, že rodiče museli víc dřít,aby uživili pět dětí a byli podnikavý a mněli živnost. Nastoupil jsem do internátu textilních závodu v Jaroměři, kde jsme hned  začali chodit do přádelen na praxi. Hluk a prach mi ihned od začátku nadělal dobře až to nakonec skončilo po čtrnácti dnech těžkým astmatickým záchvatem. Odvezli mně k lékaři, který když mně vyděl tak se divil jak mně mohli vůbec na tuto práci přijmout, když jsem vážil 36 kg a výšku přiměřenou k váze. Vrátili mne do Prahy kde samozřejmě mne nemohli nikde umístit do učení, až náhodou jsem se dostal na venkov do Mekoty Modřany. Začal jsem se učit mechanikem, celá fabrika se na mne chodila dívat jak na exota, protože abych dosáhl na svěrák, museli mně pod nohy udělat vysokou bednu. Samozřejmě, že jsem se brzy s ostatníma učedníkama sžil ale akorát mě  dělalo potíže zdravit „čest práci“, povinné ranní čtení Rudého práva, kdy se hodnotila politická situace a nejvíce mi  vadilo, když starej udřeném dělník mně nutil abych mu tykal, protože jsme si „soudruzi“ všichni rovni. Po prvním roce učení, přišlo nařízení o internátní výchově a tak jsme necelý druhý rok prožili v Sometu   Teplice. Byla to hrůza , protože nás tam nic nenaučili, ale dbali na to jak chodíme učesaný, jestli nemáme pruhovaný ponožky a každý týden dělali důkladnou prohlídku na pokojích v internátu a i v nebytových prostorách, aby nám mohli zabavit „Rodokapsy“ (čtení o kovbojích ). Jinak se po zaměstnání o nás nestarali. Z jara nás raději Meopta vzala zpátky, abychom se mohli doučit.  Než jsme absolvovali závěrečné zkoušky, museli jsme jít povinně hledat „amerického brouka – mandelinku bramborovou“ V tichosti jsme se vrátili do fabriky, protože jsme na poli v Modřanech žádného brouka nenašli. Zkouškou jsme prošli všichni. Dostal jsem se na dílnu kde se dokončovala montáž „fotokulometů“ a hned při první příležitosti jsem měl tu čest, setkat se s bdělostí pracujících. Na stěně visel plakát s varováním „Pozor – nepřítel poslouchá“ a jeden roh nebyl přilepený a tak jsem použil etiketu od Limburského sýru k jeho přichycení. Za hodinu jsem byl zavolán na zvláštní oddělení, kde jsem byl varován co by třídní nepřítel. Za čtrnáct dnů, po obědě, nečekaně svolali celozávodní schůzi přímo na dílně a oznámili, že se ztratili tzv. „justovací hodinky“ a že to mohl udělat jenom někdo mladej a nezkušenej a přitom se „bezpečák“ celou dobu koukal na mne. Ihned po schůzi mně vzali do zvláštní místnosti a chtěli abych se přiznal a došel pro ně domů, že se mně nic nestane a vycházeli z toho, že z pátku na sobotu se „šturmovalo“, aby se splnil plán a já jsem byl mezi deseti lidmi, kteří v tu dobu tam pracovali. Samozřejmě jsem o ničem nevěděl. Do vyřešení situace jsem byl přeřazen na pomocné práce. Při první výplatě, která byla poloviční a já jsem se nemohl nechat živit rodiči, dal  jsem výpověď a odešel jsem na protest do vedlejší Čokoládovny vykládat vagony s uhlím. Za půl roku se dotyčný soudruh předseda  celozávodního výboru ROH  (který tu noc tam taky dělal ), dostal do konfliktu se zákonem a při domovní prohlídce se u něj dotyčné hodinky našli. Všichni lidé na dílnách chtěli na vedení podniku, abych se vrátil. Neudělali to, jenom změnili kádrový posudek a prohlásili, že jsem třídně nezpůsobilí, protože pocházím ze živnostenské rodiny.                                            Tento hluboký zážitek mně  poznamenal na celý život a nikdy jsem si nenechal od komunistů nic líbit.