Než vyhořel veletržní palác v Praze Holešovicích, bylo v něm zaměstnáno skoro šest tisíc lidí v sedmi podnicích zahraničního obchodu, kde byla tvrdě uplatňována komunistická morálka a zároveň nesmyslné obchodní vztahy v rámci RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci).
Nastoupil jsem do PZO KOVO začátkem šedesátých let do funkce technik - zásobář, na základě doporučení vedení výzkumného ústavu, kde jsem pracoval jako řemeslník specialista. O administrativní práci jsem v podstatě nevěděl vůbec nic, a přesto jsem po měsíční lhůtě musel podepsat prohlášení o hmotné odpovědnosti! Do oddělení nás takto „zkušených" nastoupilo pět. Byli jsme mladí, měli jsme chuť do práce vzájemná pomoc byla samozřejmostí a zkušenosti jsme získávali i za cenu každodenních mnohahodinových přesčasů. Po třech měsících jsme již věděli vše, co bylo v naší pracovní náplni, ale hlavně jsme poznali po technické stránce sortiment textilních strojů a jejich příslušenství. Byli jsme podle tabulek zařazeni s kvalifikací T 9.
V té době se ještě pracovalo i o sobotách a denně se muselo chodit do práce společensky ustrojeni v bílé košili a kravatě. Kdo měl štěstí, sehnal si aspoň dvě „dederonky", aby se každý den mohli vyprat a nemuseli se žehlit. Horší byl čas, než si tělo zvyklo na „umělotinu" a tvrdý límeček. V závodní jídelně se ty "teplé záhady" nedali jíst, a tak bylo běžné, že k obědu byl „chlebový dalamánek" za 60 haléřů a v hospodě „u Bubeníka" jedno piva za 1,20 Kč. Jednou týdně jsme si dovolili v restauraci teplý oběd a nebo míchané vejce za 3,20 Kč.
Jak vypadala technika obchodu. Na prvním místě byli dodávky do zemí socialistického tábora určené plánem RVHP na několik roků dopředu, minimálně na jednu „pětiletku" a podložené bilančním přídělem potvrzeným národním podnikem a PZO. Samozřejmě, že převážná část výrobků byla dodávána do SSSR, co „zbylo", bylo rozděleno do socialistických států a pak přišel nepatrný zbyteček, který se směl volně vyvézt do kapitalistických států. V této době byla technická úroveň našich textilních strojů na takové „výši", že kapitalisté měli zájem jenom o naše „tryskové textilní stavy", ale ty se přednostně dodávali do SSSR. Plánování bylo na prvním místě a tak docházelo k absurditě, když na současný typ stroje se dělali předběžné bilance na dvacet let dopředu!
Co bylo běžné na PZO. Na obchodním jednání se západním zákazníkem v recepčních místnostech, musel být přítomen příslušný obchodní referent se znalostí příslušného jazyka (angličtina, němčina, španělština) a technik - zásobář. V případě, že někdo z nich obdržel od zákazníka dárek (mimo kusové cigarety), musel ihned po jednání tento předmět odevzdat na „zvláštní oddělení (pracoviště STB)" i když to byla jenom propisovací tužka. Stalo se i to, že zákazník dobře znal poměry a obchodního referenta, donesl jeho dětem hračky přímo k němu do bytu, „bdělé oko" STB tuto událost zaznamenalo, referent musel dětem okamžitě hračky odebrat a odevzdat na zvláštním oddělení, kde dostal patřičnou „důtku s výstrahou" o příštím propuštění! Mimo budovu se obchodní referent mohl se zákazníkem setkat jenom na předem ohlášeném obědě za přítomnosti „určené" sekretářky. Za neohlášenou schůzku se zákazníkem (stačilo, že byl viděn na chodníku),, byl okamžitě rozvázán pracovní poměr a hlavně vypracován „patřičný kádrový posudek". Jedna korespondentka přijala pozvání na večeři a již druhý den „letěla" s označením že pracovala pro západní rozvědku. Povinností zaměstnanců bylo denně odbírat „Rudé právo" a být členem „Svazu Československo - Sovětského přátelství". Po velké debatě mně uznali, že jsem dlouholetým předplatitelem „Lidové demokracie" a členem SČSP v místě bydliště (což nebyla pravda). Soukromá korespondence zasílaná přes poštovní odd. Byla „cenzurovaná". Všechna rozhodnutí musela projít schválením ZV KSČ.
Klimatické podmínky v budově byli tak zoufalé, že denně se z neznámých důvodů „nervově" zhroutilo tři až pět lidí, dokonce jedna pracovnice skočila se střechy budovy. Kuriózní případ se stal, když pracovník si šel něco vyřídit o patro níž, vyšel v třetím patře na schodiště a najednou přeskočil zábradlí u výtahové šachty, proletěl až do přízemí kde stála dřevěná výtahová klec, kterou zdemoloval, což ztlumilo jeho pád a v nemocnici jej zachránili, Perlička na tomto případu je, že když se opět vrátil do zaměstnání, dostal účet za opravu klece k úhradě!?
Protože se PZO musel representovat, bylo zaměstnancům v podstatě nařízeno, zvlášť obchodním referentům se zákazníkem, nebo nám technikům - zásobářům, používat na služební cesty v té době limusiny Tatra 603. Když se přijelo na jednání do fabriky, lidé na nás koukali skrz prsty a několik „odvážných" nám vmetli do tváře známý fór, jestli víme, co znamená značení Tatra 603? „šest lidí se do ní vejde, hovno dělají a tři tisíce tuzexů berou". Skutečnost byla však taková, že obchodní referent měl mzdový strop 1.320,- Kč hrubého (za cizí jazyk 40,- Kč a za ruštinu se platilo 80,- Kč) měsíčně, technik - zásobář s kvalifikací T 9 1.490,- Kč hrubého bez nároku na nějaké prémie. Abychom si přilepšili jezdili jsme jeden až dva dny v týdnu na služební cestu za 24,- Kč úhrady diet za plných 24 hodin.
S bohatou zkušeností o mezilidských vztazích, jsem po šesti letech s PZO odešel.
