V roce 1970 se mně podařila zorganizovat demonstraci, která ukončila represivní zásahy SNB vůči řidičům taxi - dopravního podniku hl. města Prahy, proti kterým je poštvalo vedení DP s odůvodněným, že jsou hnízdo kontrarevoluce, které potřebuje zničit!!
Za veškeré drobné protesty pražských taxíkářů z dopravního podniku hl. města Prahy, proti okupaci a zradě v letech 1968 - 1969 a hlavně za zavážení delegátu na „ilegální 14 sjezd KSČ" označil tehdejší generální ředitel DP Prahy, všechny řidiče za kontrarevolucionáře a protože neměl důkazy, tak požádal SNB o jejich získání.
A tak se příslušníci bezpečnosti snažili všem znepříjemňovat službu (soukromých taxikářů se nikdo nevšímal). Stávalo se většinou, že zastavovali obsazená vozidla zákazníky a požadovali od nich průkazy, prohlíželi osobní zavazadla, kontrolovali vozidlo od motoru až po kufr a to tak, že jedna hlídka stavěla a kontrolovala u Železničního mostu a druhá znovu u Palackého mostu a nebo na začátku a konci každého pražského mostu. Prostě obrovská šikana!
V polovině roku 1970 se najednou rozletěla zpráva, že jeden z nás byl při noční službě zavražděn. Otec se synem, kteří se střídali na jednom voze, si přehodili „šichtu" a starší šel jezdit na noc. Ve tři ráno u „Masaryčky" naložil zákazníka a ten ho požádal o odvezení do Kolína. Skončil však v polích u Českého Brodu, kde jej vrah zastřelil a z ukradeným vozem odjel na Vysočinu, kde jej chytili. Předtím však již stačil tento „zákazník" vyvraždit rodinu v Děčíně. Mezi řidiče přišel strach, ale hlavně vztek, že ještě v této situaci nadále vedení DP proti nám štve.
Rozhodl jsem se zorganizovat důstojné rozloučení s naším zavražděným kamarádem. Pohřeb se měl konat ve Strašnickém krematoriu. Požádal jsem nejdříve o pomoc ZV ROH, ale předseda mně povídá „kde žiješ, vždyť víš jaká je doba, zákaz jakéhokoliv shromažďování a ty víš dobře, že pro Tebe mohou každou chvíli přijít STBáci, přestaň blbnout a i kdyby, pojede vás tak maximálně padesát vozů"! Odešel jsem sám požádat náčelníka „pražské dopravky" o doprovod, který zamítl, ale slíbil, že když nás pojede aspoň sto vozů, udělá nám „zelenou cestu" Trojická, Karlovo náměstí, Vodičkova, Václavské náměstí, Vinohradská a Strašnické krematorium. Přes vysílačky dispečníku DP taxi ve Štěpánské se mně podařilo seznámit všechny taxikáře ( i soukromé ) s trasou cesty posledního rozloučení. V určený den a dobu jsem vyrazil v čele kolony vozů taxi z Trojické, první solidární kousek předvedl autobusák DP, který u Botanické zahrady zablokoval křižovatku, abychom mohli projet. Vyjížděli jsme na vršek z kraje „Karláku" a najednou proti nám přijížděla policejní Volha s rozsvíceným majáčkem a vedle ní dva „dopraváci" na motorkách. Řekl jsem si to je konec, ale opak byl pravdou, odmítnutý doprovod nakonec přijali. Důstojně pomalu jsme dojeli na „Václavák", kde už nás bylo tolik vozů, že jsme se řadili do dvojstupů a vyrazili ke Strašnicím nahoru po Vinohradské, kde již sami „dopraváci" z piety zastavovali i tramvaje. Když naše čelo vozů dojíždělo k Strašnickému krematoriu, na křižovatce Želivského nebyl ještě konec kolony. Na závěr obřadu „posledního rozloučení", kdy zajížděla rakev s ostatky našeho kamaráda, rozezvučelo se přes pětiset klaksonů aut Taxi.!!
Vzápětí se „dopraváci" a ostatní příslušníci SNB, kteří tam byli „nasazeni", se nám přišli omluvit za dosavadní šikanu. „ Kluci promiňte nám, ale my jsme si uvědomili, že nám jde zrovna tak o krk jako Vám a politika do toho nepatří"!!! Stejně se za rok podařilo vedení DP dát stopadesáti lidem hromadnou výpověď!
