V padesátých a zpočátku šedesátých let se na příkaz komunistické vlády nesmělo v žádné hospodě hrát na harmoniku a zpívat. Byl to jeden ze způsobů jak zlikvidovat živnostníky.
Do české hospody patřili od nepanšti „zednické varhany", jak se říkalo harmonice a samozřejmě zpěv. Pivo, harmonika a zpěv dělalo hospodu, ale když komunisti zábavu „proletariátu" zakázali, samozřejmě, že živnosti začaly upadat a hostinský byl nucen přijmout komunální správu státu. Podobným způsobem likvidovali holiče, kadeřnice, krejčí, ševce, hodináře, hokynáře, modistku, zahradníky, prostě všechny drobné podnikatele, aby v rámci akce „80 tisíc lidí do výroby" v roce 1953, přeškolili tyto lidi na soustružníky, frézaře, zámečníky, mechaniky a jiná „černá řemesla". Z bývalých provozoven takto zlikvidovaných živnostníků, vznikli „agitační střediska národní fronty" nebo partajní „sekretariáty KSČ".
I přesto, že všechny hospody, restaurace, bary a ostatní „šantány", přešli pod státní správu, nepodařilo se komunistům zamezit, aby se lidi v rámci omezených možností bavili dál na různých pouťových a posvícenských zábavách, na Baráčnickém bále, sportovním karnevalu, hasičské zábavy, pořádaných tenkrát převážně v bývalých „sokolovnách" (sjednocené tělovýchovy) a s živou muzikou.
Od dětství jsem měl kamaráda a s ním jsme hned po válce, jako kluci chodili na „Barrandovské terasy" (kam nás , nevím proč, pouštěli), kde v neděli dopoledne byly promenádní koncerty s dechovkou a odpoledne hrál k tanci orchestr R.A. Dvorského. Když nám bylo již osmnáct, rozhodli jsme se, že postupně poznáme (tzv. „na kukačku"), všechny známé podniky než je zavřou. Hlavně nás lákala atmosféra, o které jsme slyšeli. Samozřejmě, že jeden z prvních podniku jsme navštívili „Šmelhauzovy". Tenkrát jsme ještě měli to štěstí, že jsme zažili „Hraběnku", stálou tu návštěvnici, patřičně nalíčenou, již v té době neurčitého věku, sedící v tmavém koutě u baru. Postupně jsme navštívili „tančírny" „u Tomáše", „ v Nekázance", kam převážně chodilo vojsko z nedalekých kasáren, „u Fleků", kde byl i kabaret. V kavárně „Srdíčko" s telefony na každém stolku, k seznámení. Navštívili jsme pověstnou „Románku" v Rybné ulici, kam chodila pražská „galerka" lovit a ráno si „hojila rány z noci, při plném talíři horké česnečky, nebo „ostrého utopence" ve sklepní hospodě „u Pacovskejch" na Gorkého náměstí.
V později, s manželkou, jsme chodili tancovat, již moderní „západní tance", do „Juldy Fuldy" V té době bylo moderní tancovat „jdi ode mě, pojď ke mně", což komunisti zakázali a přísně hlídali pořadatelé. Ve „Fučíkárně" nás nachytali několikrát a vždy nás vyvedli ze sálu, ale byli jsme u příbuzných v Děčíně a při tanci v místním kulturáku nás zachránilo, že jsme již byli manželé, jinak svobodné, které nachytali při zakázaném tanci, sebrali ze sálu a postupně, když naplnili korbu náklaďáku, „hříšníky" odvezli na pole sbírat brambory! V Praze - Krči „u Klimšů", byli k provinilcům milosrdnější, naložili je a odvezli jenom za Prahu do Jesenice, odkud se museli vrátit pěšky. Kde se toto nařízení trochu přehlíželo, byli „odpolední čaje", které však pomalu zanikali pod novou vlnou hudby „Beatles" a vlivu písniček ze „Semaforu". Ani před příchodem „Pražského jara, komunisti nedovolili, aby „lid hospodský" se bavil po svém a tak harmonika nebo kytara byla slyšet za doprovodu zpěvu jenom ojediněle na zapadlé periferii Prahy.
Nenechte si od nikoho namluvit, že je to dávná historie, po válce se také lidé bavili do doby, než se dostali k moci komunisté. Právě historie nás varuje, vždyť tenkrát se sociální demokrati sloučili s komunisty a dnes se může stát opak!!
