Když zabloudíš, příroda se ti odmění

Brzy ráno jsem nasedl do vláčku – motoráčku a odjel na konečnou do Nového Údolí. Cíl cesty bylo prameniště říčky Jasná pod Trojmeznou. Podle mapy to vypadalo, že to není daleko, ale jenom stále do kopce, snažil jsem se zkrátit si cestu a opouštěl značenou trasu a držel se jenom toku říčky, která se občas ztratila někde v lese a opět se vrátila k cestě. Jenže to jsem si jenom myslel, ve skutečnosti to byl někdy přivaděč vody do Schwanzenbergského kanálu. Řekl jsem si: „Hochu, asi jsi zabloudil, ale směr k vrcholu podle postavení slunce dodržuješ.“ Po delší době začal vykukovat vrchol zdevastovaný kůrovcem a mezi tím skaliska. Říkal jsem si fajn, asi jsem moc uhnul a jsem pod Trojstoličníkem, stejným směrem vedla lesní cesta, po které jsem se vydal. Jenže tělo mně zradilo a já cítil, jak ztrácím sílu a na vrchol to již nešlo. Byl jsem na úrovni skal, ale Trojstoličník to nebyl. Odpočinul jsem si na chvilku ve stínu a konečně se rozhlédl po okolí. Byl jsem odměněn drsnou krásou okolní přírody a v dálce vrcholky Šumavských hor a z hlubokého lesa vyčnívali Ptačí skály. Na půli cesty zpět mně naložili lesní dělníci do Gazíku a totálně vyčerpaného odvezli na vlak do Stožce