Jak jsem se stal bezdomovcem,

V jedné staré trampské písničce se zpívá „nevěř hochu ženám, ženy jsou samá lež, důvěřuj radši zlatu, v zlatu se nezklameš. Měl jsem poslechnout zkušenějšího.  

Kde se vzal tu se vzal důchodový věk. Člověk by se toho ani nevšiml, ale úřady připomněli povinnost vyplnit příslušný formulář a pak přišlo to nejhlavnější „výměr“. Ten den jsem se snad ve svém životě prvně nejvíce zasmál. Ta částka byla tak směšná (díky starosti STB označen za nepřítele zřízení), že při současném zaměstnání obchodního zástupce, jsem tuto sumu na honoráři získal za dva dny

Probíhala devadesátá léta.  Po „hladových“ čtyřiceti letech, byla obrovská poptávka po kvalitním a z nedávné doby nedostatkovým zbožím. Při trošce štěstí a hlavně obchodní šikovnosti, mohl se člověk stát bohatým. Pracovní čas byl neomezený „od nevidím do nevidím“. Soukromí v podstatě neexistovalo. „Zákazník byl náš Pán“! Soboty, neděle nebo svátky jsme znali jen z kalendáře. Dovolená byl neznámý pojem. Přehoupl se rok 2000, trh se pomalu zasytil a v obchodě jste již neslyšeli socialistické zaklínadlo, „nemáme, přijďte jindy“!

Začal jsem uvažovat o budoucím životě, protože ten dosavadní byl samý shon, stravování v restauracích, milenky byly kolegyně z branže, s kterými se člověk občas setkal na hotelu při větší obchodní akci, při té příležitosti došlo k splynutí duší a „vyčištění svědomí“. A hlavně mě posedla touha založit si rodinné hnízdo. Sice moje léta (nemá se to říkat 66) spíš odpovídala na adepta do domova důchodců, ale konto v bance mě nabádalo k novému životu. Koupil jsem si „malý“ rodinný baráček ze zahrádkou blízko Křivoklátských lesů.

Po dlouhém hledání a přesvědčování „dívek našem věku“ jsem ustoupil od svého požadavku, „přistěhování podmínkou“ a nechal se přesvědčit od pohledné šedesátnice Bětunky, abych domek prodal a přestěhoval se k ní do Prahy. Stalo se.  Byt, který měla, byl jako stvořený pro dvě vrkající hrdličky (před odstřelem). Akorát vybavení bylo poněkud zastaralé. Moje trochu vrásčitá „princezna“ na mě působila, jako by v ní byla nějaká magická moc, prostě láska z vás v pokročilém věku udělá  slepého, hluchého a štědrého. O co si řekla , to jsem koupil a tak se postupně vyměnila a nové pračka, lednička, nový nábytek ve dvou pokojích a předsíni. Samozřejmě kuchyň a plovoucí podlahy.

Po půl roce přinesla nějaké potvrzení z bytové zprávy, abych si konečně došel, přepsat trvalý pobyt a nový OP, „musíš to udělat abys mněl nárok na bydlení, kdyby se mně něco stalo“!  Za pár měsíců přihlásila trvale do bytu vnučku, „kdyby se nám něco stalo“.

Uběhlo několik roků, já mezitím oslavoval  a co by svěží stařec, užíval si spokojeného stáří do doby, než mě moje Bětuška oznámila, že se stěhuje do Domova důchodců, blízko Křivoklátských lesů.  „Víš, že sem ti tenkrát říkala jak je to tam výhodný a ty jsi prohlásil, že nám na dožití stačí obecní byt, co máme. Tak jsem se přihlásila sama. Vnučka se chce vdávat a nemají kde bydlet Zmohl jsem se jen zeptat, „co bude se mnou“? Odpověď byla již zřejmě dávno připravena, „bývalý podnikatel a ptá se, co bude dělat, kup si garsonku, peněz jsi mněl vždy dost“?! Zmohl jsem se jen na odpověď, „peněz jsem mněl dost, dokud jsem tě nepoznal! Další překvapení mně čekalo, když jsem  zjistil, že Bětunka mě do bytu přihlásila jenom jako nájemníka s jejím souhlasem a ne za svého druha. O to to mněla lehčí, když požádala o zrušení mého trvalého pobytu.

A pak přišlo z úřadu rozhodnutí:    V případě, že si pan V u L  nezvolí sám nové místo trvalého pobytu, bude údaj o místu jeho trvalého pobytu na předmětné adrese po právní moci rozhodnutí úředně zrušen; místem jeho trvalého pobytu se stane v souladu s ustanovením § 10 odst. 5 věta druhá zákona o evidenci obyvatel, sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu mu byl trvalý pobyt úředně zrušen. Jako adresa jeho trvalého pobytu pak bude v informačním systému evidence obyvatel uvedeno sídlo ohlašovny Úřadu městské části  Praha.