Jak jsem dělal "hajzldědka".

Budete se divit, ale toto povolání bylo za socializmu jedno z mála svobodných, kdy se přiznávaly daně z přijmu a odevzdávaly se národnímu výboru. Je to povídání o tom, jak nouze  naučí člověka dělat jakoukoliv práci, pokud se neštítí a zároveň se za ní nestydí.

Každý z nás v životě si prožije svoje krizové období. To moje přišlo s okupací  „bratrským Ruskem". V té době jsem byl stále mezi lidmi, s kterými třásl hněv, zoufalství, bezmocnost, nenávist a tuto negativní náladu jsem nechtěně do sebe vstřebával. Noční služby za volantem, rozvod manželství a odluka od dětí udělala za vším tečku a pak to přišlo najednou. Záchvaty jako infarkt, strach z provozu na ulici, strach z lidí, prostě diagnosa, těžká neurastenie s těžkými depresivními stavy. Po ročním marodění mně dali v roce 1974 do částečného invalidního důchodu za 580,-Kč a povolený výdělek 1.100,- Kč hrubého.. S touto almužnou jsem vydržel žít asi čtyři měsíce a dál to již nešlo, protože jsem z této částky platil  600,-Kč „alimentů"!

Přišel podzim, melancholické počasí, k tomu černé myšlenky a tak jsem si řekl, že jediná záchrana bude radikální změna, Náhoda mně zavedla na pražské Vinohrady do jedné restaurace, kde jsem se stavil na oběd. Odskočil jsem si na záchod a v chodbičce jsem objevil prázdnou šatnu. Zeptal jsem se vrchního, ten zavolal vedoucího a podmínky „byly na stole". Šatnu budete mít ve vlastní režii, nachází se v chodbičce, kde stále chodí hosté na záchod, takže si to musíte stále hlídat. Hlavní problém je v tom, že po zavření musíte během půl hodiny uklidit pánský a dámský záchod. Samozřejmě, že během provozu musíte na obou WC ohlídat čistotu. Co si vyděláte za šatnu, je vaše a po sezoně z tržby odevzdáte národnímu výboru daň. Věděl jsem, že již nic lepšího neseženu a tak povídám „pane vedoucí   já to beru!"

Po třech měsících jsem si udělal bilanci a byl jsem spokojený, měsíční průměr byl dva tisíce pětiset korun českých. Sice každý den po zavření restaurace to byla šichta, rychle vyčistit na pánském záchodě žlábek od vajglů, umýt umyvadla a záchodové mísy. Vynést odpadkový koš s dámského  WC někdy vrchovatě plného s použitou dámskou hygienou a vytřít obě místnosti a chodbu. Bylo to sice ve fofru, ale v pohodě. Horší bylo, když přišli tak zvané dny „blbec". Jednou, v pravé poledne (jen pro silné žaludky), přišel host z jiné „osvěžovány" a rovnou si to mířil k „hajzlíkům" a než jsem ho stačil vrátit ke vchodu, hodil „šavli" v chodbičce a udělal z ní klouzačku. Samozřejmě, že bylo moji povinností to uklidit. Za pár dní na to, přišel pozdě večer z pánského WC host a říká „hele někdo ti tam pozvracel umyvadlo" poděkoval jsem mu za upozornění, sebral jsem kýbl a hadr, že to uklidím. Otevřel jsem dveře na záchod, a co vidím, jiný „dobytek" do toho umyvadla močí. Člověk si zvykne na všechno, ale hlavně jsem v pohodě mohl zaplatit alimenty.

Příští sezonu jsem se cítil jako  „král"  Mněl jsem řádné zaměstnání jako šatnář  „na Vikárce" za 1.200,-Kč hrubého 620,-Kč od státu a co jsem  mněl bokem, o tom se mně před tím jenom zdálo.