Byl jsem první dítě v rodině narozené ještě v minulé republice a po mně za pět let první sestra. Další dvě během protektorátu a poslední začátkem vítězného února. Díky pracovitým rodičům na vlastním zahradnictví, jsme netrpěli hlady. Jako nejstarší jsem musel hlavně pomáhat v domácnosti, Holky přebalovat, koupat, vázat peřinky povijanem, vařit kašičky, míchat jíšku a povidla, aby se nespálila, péct vdolky na plotně, topit v kuchyňském sporáku a zároveň se učit kuchařskému umění. Samozřejmě vozit postupně všechny sestry v kočárku.
A tak léta přibývala a došlo k množení rodu. Manželce bylo dvacet a mě o pět víc, kdy se nám na podzim roku 1960 narodil syn. V rodinném baráčku jsme měli zařízený pokoj o velikosti 3 x 4 m, ve kterém se topilo „piliňákama“. Začátkem října jsem přivezl ženu se synem z porodnice. Manželka, která byla na drsné podmínky z venkova zvyklá, šla hned druhý den věšet vyprané pleny ven na studený severák. Zapomněla, že je šestinedělka a druhý den konstatoval lékař vysoké horečky, nezodpovědnost a léčba na lůžku aspoň čtyři týdny.
Ještě štěstí, že jsem měl čtyři sestry, o které jsem se dříve musel starat. Dnes kroutím hlavou, jak jsem vše musel denně stihnout. V prvé řadě napěchovat bubny do piliňáku, znamenalo připravit do bubnu průduch pomocí krátkého a dlouhého kůlu. Na dno se položil krátký kůl k otvoru na zapálení a na něj se postavil dlouhý kůl doprostřed , po naplnění a udusání pilin se oba odstranili a tvořili prostor k hoření. Mezi tím rozdělat oheň v prádelně pod kotlem a dát vyvařit pleny. Po vyvářce a vymáchání pověsit. Pozdě večer byl většinou již mráz a než došlo k pověšení poslední pleny, první již byla zmrzlá. První týden jsem syna musel i koupat a také pleny žehlit. Po čtrnácti dnech přivezli fůru pilin a já je na kolečku musel uklidit do padesát metrů vzdálené kůlny. To jsem prvně poznal co je nekonečno a praktické vychování
