Civilizace nás připravuje o svobodu.

Jaké to byly krásné časy, když ještě nebyly mobilní telefony. Kolik bylo tenkrát svobody. Dnes je člověk otrok civilizace, před kterou  se nelze schovat  

Dříve bylo v přírodě takové ticho, že v údolích jste se domlouvali „halekáním“ a ještě se vám vracela ozvěna – první domlouvání na dálku. Když, nás kluky přestala bavit ozvěna, hledali jsme nějaké technické vylepšení. Podařil se nám najít poklad v podobě dvou prázdných plechových krabiček od krému na boty. Do dna jsme udělali dirku na prostrčení slabého provázku, na kterém jsme navázali několik uzlů, aby se nemohl z dírky vytrhnout a do víčka jsme udělali několik děr hřebíkem, aby se to podobalo sluchátku. To samé jsme provedli z druhou krabičkou a byl na světě telefon. Stačilo nyní jenom pevně natáhnout provázek, aspoň 10 metrů dlouhý a „přístroj“ byl v provozu. Do jedné krabičky se mluvilo a u druhé se poslouchalo. Když se to povedlo, byl skutečně slyšet ze sluchátka hlas.

Další klukovská zábava byla, chodit poslouchat „telefon“ k telegrafnímu vedení podél trati, které vždy tak tajemně bzučelo a když se přiložilo ucho na sloup, byly slyšet neznámé hlasy, aspoň v našich představách. Pokud jsme se dostali na nádraží, a mohli pozorovat výpravčího, tak to byl zážitek, o kterém jsme si vypravovali ještě celý měsíc.Venku na nádražní budově byl velký zvonek s kladívkem, který oznamoval v podobě různých frekvencí zvonění, výpravčímu co se děje na trati. Když bylo léto, nechal přednosta stanice otevřené dveře do provozní kanceláře a my jsme mohli pozorovat co se děje uvnitř. Nejvíce nás zajímal telegraf – tajemný přístroj, z kterého se ozýval neustálý klapot, a z velké cívky se odvíjela bílé páska, kterou vzal občas do ruky výpravčí a četl tajemná sdělení psaná morseovou abecedou. Občas s rachotem zazvonil telefon – bedna na stěně, s které trčel malý trychtýř – mikrofon. Na jedné straně sluchátko, na druhé klika, s kterou se muselo nejdříve několikrát zatočit, pokud se chtělo volat

Léta plynula a já se opět setkal intenzivně s telefonem, když se psal letopočet 1963. V kanceláři, v bývalém Veletržním paláci, nás ve dvou malých místnostech pracovalo jedenáct lidí. Ke spojení se světem jsme mněli dvě místní telefonní linky a jednu přímou státní. Všechny mněli zapojeny dva přístroje. Když se volalo meziměstsky, tak se do mikrofonu muselo hodně křičet, aby vás druhý účastník vůbec slyšel. Často se stávalo, že v tomto prostředí se sešli dvě meziměsta a jeden místní hovor a v ten moment neslyšel jeden druhého, pro neskutečný řev. Občas se nestíhalo a tak jsme tři kamarádi zůstávali v práci déle. Tento nápor „na hlavu“ jsme si zpestřovali telefonováním. Samozřejmě náhodným, vždy se vytočilo nějaké číslo a podle situace jsem se s neznámým, respektive s neznámou začal bavit. Hovor jsem vedl sám a kamarádi hrozně rádi poslouchali, protože říkali, že jsem musel s tou dotyčnou, již mluvit – hovor někdy trval i několik hodin Zážitků v této podobě bylo moc a vždy jsme se všichni tři (čtyři) bavili. Jeden čas jsem volal na stejné telefonní číslo, kde byla velmi příjemná dáma s krásným mladým hlasem, a kamarádi mně vyhecovali, abych si s ní udělal schůzku. Nejdříve jsem s ní mluvil asi hodinu, než jsem se odhodlal podat jí návrh na setkání s tím, že chci poznat její mladý hlas osobně. Odpověď zněla „nenechte se mýlit mladý muži, telefon zkresluje, no byla jsem kdysi trochu mladší a možná i krásná. Bylo to v době, když se natáčela pohádka „Pyšná princezna“ a já v ní hrála dvorní dámu, takže dnes bych vedle vás vypadala jako babička.

V dřívější době byla také výhoda, že se nedalo zjistit, kdo vás volá. Takže jste si z dlouhé chvíle mohli dělat legraci z pohřebního ústavu, policajtů, známých kteří vás nemohli poznat, žádat na kotelně aby přitopili, že je v pekle zima. Ze sekretariátu KSČ, že jim zmizel Lenin na Sibiř. Největší chudák byl pan Slunéčko, tomu se vždycky ozvalo „tady je tma jak v prdeli“!

Přišel začátek mobilních telefonů, kdy ještě nebylo rozšířeno používání pro soukromé účely a vlastnili je jenom podnikatelé. Přístroje byly objemné a skládali se ještě ze dvou částí. Do restaurace, kam jsem chodil na oběd, pravidelně docházela s tímto přístrojem jeho majitelka doprovázena dvěma pány. Nejdříve se důležitě rozhlédla, pak zvedla sluchátko a po celou dobu oběda nám všem okolo „předváděla“, jak se telefonuje.

Dnes, kdy se setkáváme se stálou modernizací mobilních telefonních přístrojů, nám již neslouží k našemu dobru, ale my se nechtěně stáváme otroky civilizace a ztrácíme soukromí, kterého již máme tak málo