Po odvysílání zprávy rozhlasem po drátě 21. 8. 1968, o okupaci naší země, která mě zastihla při noční službě řidiče vozidla taxi na večeři v „Kravíně“, odjel jsem do středu města, kde se přidal k popelářům, kropicím vozům a ostatním raním bludičkám a za stálého troubení jsme se snažili vzbudit návštěvníky Prahy ubytované v hotelích,
Nakonec skončila celá kolona u rozhlasu, kde se všichni rozjeli vzbudit své sousedy, protože zde byl ještě klid, jenom desítka esenbáků stála před budovu. Na kolejích stály jenom dvě soupravy tramvají.
Vrátil jsem se na Václavák a odtud se rozjel na náměstí Republiky. Směrem do Revoluční šlo asi dva tisíce demonstrantů, v době kdy se již rozednívalo. Udělali mně cestu, abych s vozidlem tvořil čelo průvodu. Pomalu jsme zabočili k UV a blížili se k zadnímu traktu budovy, kde sídlil krajský výbor. Na přední blatníky si sedli za jízdy dva kluci se státní vlajkou. Když se dojelo na dohled k budově naskytl se pro účastníky zvláštní pohled, výsadkový tank stál uprostřed s dělem namířeným na zasedací místnost UV a u zadního rohu stál obrněný transportér, z kterého vylezl poklopem do půli těla ruský výsadkář v pruhovaném tričku, červeným baretem a se samopalem v ruce. V zápětí spustil palbu směrem k oknům zasedání. Jako by někdo zavelel, seskočili kluci s vlajkou a běželi jí dát do kanónu tanku, stihli to v momentě, kdy výsadkář znovu spustil již cílenou palbu na tyto postavy, jeden z nich okamžitě klesl k zemi a rozhořelo se peklo. Dav demonstrantů se vrhl holýma rukama na obrněný transportér, který nastartoval a začal se točit na místě, Výsadkář pokračoval ve střelbě do vzduchu a chvilkami lidem nad hlavou.
Za hodinu, kdy jsem se vrátil od rodiny, byl na místě tanku udělán symbolický hrobeček z větví roští a na něm byla položená státní vlajka z kanónu tanku. Okolo projížděli Francouzští turisté s rozsvícenými světly aut a se zdviženými prsty do „Véčka“.
Byl jsem při tom, když ….
si okupanti natáčeli „kontrarevoluci“. Hned druhý den dopoledne přijeli nákladní vozy s plachtou před OD Bílá Labuť. Bez velké pozornosti vyskákali po zuby ozbrojení ruští vojáci a tichosti odešli do redakce Rudého práva. Vracel jsem se tímto místem právě v poledne, kdy na protest začaly houkat sirény, zároveň napochodovali ruští vojáci „na odpis“ zaujali bojové pozice a začali dobývat nepřítele v Rudém Právu. Samozřejmě, že jsem stačil utéct, ale po boji jsem se vrátil. Všude se válely vystřílené patrony, výlohy v OD Bílá Labuť byly vystříleny až do hloubky vstupů do přízemí a na protější budově se prohnal závan války. Kolik bylo obětí zřejmě věděli jenom diváci v sovětských kinech.
Byl jsem při tom, když ….
od prvého dne nám vedení DP nedoporučilo vyjíždět s vozidlem do ulic, ale nabádalo nás, zásobovat se benzinem. Jeli jsme si proto s parťákem do soukromé garáže na periferii Prahy pro kanystry. Naložili, zavřeli garáž a najednou vedle vozidla stali dva vojáci se samopalem, důstojník armády a černokabátník – důstojník KGB. Kde se tu vzali jsme zjistili až když jsme se podívali za jejich záda, pod železničním náspem, bylo schováno asi dvacet tanků a v každém stál kulometčík na stráži. V naší Volze jsme měli na čelním skle přilepenu fotku tehdejšího prezidenta Svobody a na postraních oknech výzvu k odchodu okupačních vojsk. Důstojník KGB nařídil všechno odstranit. Dělali jsme, že nerozumíme, přiskočil důstojník armády a prohlášení k vojskům sám strhl a vzápětí se připojil důstojník KGB s tím, že vozidlo Volha je jejich majetek, který nám okamžitě zabaví, pakliže neodstraníme portrét Svobody protože je to zrádce, což jsme odmítli, skočili do vozu a snažili jsme ujet, ale zároveň projet kolem tanků, které nás sledovaly svými kulomety. Viděl jsem, jak černokabátník zvedá ruku k povelu, přidal jsem plyn a zařval jenom „Franto strhni Svobodu“. Co nás zachránilo, do dneška nevím.
http://www.youtube.com/watch?v=1-rMF3fFFHY
Toto autentické vyprávění není jenom vzpomínka, ale zároveň připomínka, že stále hrozí nebezpečí ze strany „Říše zla“.
