Boj agentů jak za dnešních časů.

  V roce 1967 se tajně sjelo do Prahy  větší množství agentů z celého světa, aby získali podrobný vojenský plán na úspěšné obsazení exklusivního území. V Praze došlo v té době na několika místech k nelítostným  ozbrojeným a rafinovaným střetům mezi různými zahraničními skupinami, které se předháněly ve vynalézavosti jak toto tajemství získat.

Natáčelo se převážně v Hostivařských ateliérech, kde vždy  vládla taková domácí atmosféra a všichni zúčastnění herci, komparsisté, osvětlovači, kostýmerky, maskéři no prostě všichni to brali, že je to jejich zaměstnání a přišli si sem vydělat „na chleba" a podle toho se k sobě chovali.

V ateliéru byl postavený velký, kruhový, honosný bar s tanečním parketem, výklenkem pro živou hudbu, k posezení byly útulné vypolštářované boxy a to vše pro natáčení České bondovky  „Konec agenta W4C" (a ostatních agentů naplněného baru).

Začalo se s natáčením „malých detailů". Na hudebním pódium  stojí pianino, kterému se nadzvedá horní deska a zároveň vyjíždí řada raket k odpálení. Zařízení ovládá „svazarmovský kutil". Má dojít k odpálení jedné z raket, která má zasáhnout jednoho z nepřátelských agentů. Natáčel se detailní záběr na raketu, protože je málo místa, „klapka" po odhlášení záběru má akorát čas strčit hlavu mezi nohy stativu kamery, tak že jí kouká akorát zadek, „svazarmovský raketometčík" s úspěchem raketu odpálil, ta prolétla ateliérem, třikrát změnila směr po nárazu do stěn kulis a počtvrté se přesně trefila „klapce" do vystrčeného zadku (již  s malou razancí)!!?  Škoda, že se tato událost nenatočila v realitě, protože v ateliéru propukaly salvy smíchu ještě půl hodiny po odpálení rakety.

Po několika dnech dochází k obrazu, na který jsme se všichni těšili „rvačka znepřátelených agentů" a demolice celého baru. Do akce byli nasazeni „kaskadéři", profesionální rváči, většinou boxeři vedeni „profikem" Otou Rademachrem. V koutku boxu seděla „bordel mamá" Helena Růžičková s nejhezčíma holkami z komparsu a na pódiu hrál na housličky Tonda Husák zmožený alkoholem. Nejdříve se natáčely jednotlivé rvačky a nakonec celkový záběr na bar, při které se mohlo „řádit". Byl to pořádný „mumraj" a režisérovi se to líbilo a tak se jelo na ostro. Všechno klapalo až do momentu,,kdy jeden z „agentů" se do své role tak vžil, že zapomněl na samopal ukrytý ve „futrálu od houslí", rozmáchl se proti „nepříteli" a  přitom trefil plnou silou za ním stojícího „soukmenovce", který se  skácel k zemi, aniž by co hrál a bylo po demolici!

Hromadný úhyn agentů, zasažených elektrickým proudem, se natáčel v nočních hodinách na plaveckém stadiónu v Praze Podolí. Obrovský kompars musel  naplnit hlediště a k tomu ještě přišli účinkující v baru v Hostivaři. Pod volný kostým nám nacpali polyester, naházeli nás do bazénu a dělali jsme mrtvoly. Ten kdo ležel na znak byl ve výhodě, že mohl dýchat, ale ležící na břiše se zatajeným dechem, se po záběru ozvali jako „odfrknutí" velryby nad hladinou. Po tomto záběru, kdy jsme se převlékli do suchých kostýmů, se rozneslo po „place", že kluci „kaskadéři" se v místním  baru nějak nepohodli a tak byla vyhlášená minimální hodinová pauza. Již předtím jsem v davu objevil Alenku, studentku mediciny, s kterou jsme si již dříve „vzájemně krátili čas" při natáčení. Našel jsem ji v místním bistru a navrhl jsem ji prima úkryt v prostorách pod bazénem, kde byly nataženy žíněnky a okénka, kterými bylo vidět na dno do bazénu, a těžko nás tady někdo mohl najít. Usadili jsme se na žíněnkách, odložili zbytečné svršky a zapomněli na celé okolí, protože Alenka byla neskutečný „mazlíček". Dodnes nevím, jestli toto „vřelé obětí" zůstalo našim tajemstvím, protože když pominulo naše „vzplanutí", zjistili jsme oba, že na nás přes okénko hledí oko kamery a za potápěčskými brýlemi, smějící se obsluha. Ona totiž nebyla přestávka, ale dělaly se záběry pod vodou, o kterých jsme nevěděli

A jak to celé dopadlo jste dozajista viděli v kinech nebo v televizi.