Vyvez vepře, dovez vepřové

Mezinárodní obchod vytváří podivuhodné zvláštnosti. Ale to se ví dlouho – Holandsko je významným exportérem kakaa v podstatě stovky let a není známo, že by se tam pěstovalo.

Tím chci jenom předznamenat, že globalizace jenom přitvrzuje některé podivuhodné aspekty ekonomického systému. Kolíčky na prádlo cestují po celém světě, než najdou svoje místo v regálu prodejny drogérie někde ve Vysokém Mýtě. Tou dobou za sebou mají odkroucených možná daleko více kilometrů, než nejvíce zcestovaný občan města za celý život. Tedy není zase tak divné, když zároveň vyvážíme ve velkém objemu vepřové a souběžně dovážíme ještě ve větším množství také vepřové. Podobné je to s jablky, mlékem a tak dále, a tak dále.

Celkem rozumím tomu, když se leckdo ztrácí v tomto světě plném vztahů, které na první pohled vypadají absurdně (ale věřte, že vždy mají svoji pevnou ekonomickou logiku, třebas je někdy hodně pokrocená nepřehledným systémem podpor, dotací, doplatků a jiných intervencí). Rozumím tomu, že pro mnoho lidí zní pojem „potravinová soběstačnost“ zcela z jiné planety. Proč bychom měli být potravinově soběstační ve světě, kde lze cokoliv obstarat na komoditní burze nebo to prostě koupit od specializovaných obchodníků, přičemž celá operace trvá vteřiny a doprava několik dnů nebo nejhůře týdnů.

Přesto je potravinová soběstačnost důležitá. Je to strategická potřeba. Pravda, nepochopená. Když se tento pojem objevil dosti naléhavě loni před posledními volbami, pár lidí se mne dokonce s ironickým úšklebkem ptalo, jestli tedy budeme pěstovat na severu Moravy banány a pomeranče. Samozřejmě, že se sarkastickým demagogem se těžko diskutuje, protože vlastně není o čem, ale nedávno jsem pochopil, že podobnou představou vlastně trpí relativně hodně lidí a to bez onoho ironického nadhledu. Nebo nemají o strategických otázkách ani ponětí, jako evropský poslanec za ODS Hynek Fajmon, který celkem nedávno napsal zmatený blog o útoku na peněženku občanů a o tom, jak vláda nemá žádné páky na dosažení potravinové soběstačnosti.

Především potravinová soběstačnost neznamená, že co se tady vypěstuje, to se tady také sní. Můžeme klidně exportovat všechno vepřové, co se po celé zemi narodí a doroste do jateční váhy, můžeme místo něj dovézt jiné. Tento obchod je věcí zemědělců a obchodníků, nikdo jim do toho nemůže mluvit. To stejné s pšenicí nebo s jablky. Snaha o potravinovou soběstačnost však má dva klíčové aspekty – prvním je tvrdé vyjednávání dostatečného prostoru uvnitř evropské zemědělské politiky, která nepovede k tomu, co se stalo například s cukrovkou. Tam jsme si před několika lety nechali vnutit tak nízké kvóty, že to ohrozilo a částečně zničilo náš cukrovarnický průmysl. I když byl tržně lepší než konkurence z některých jiných států. Pokud se vláda zasazuje o potravinovou soběstačnost, pak tím především říká, že hodlá vytvářet prostor pro zemědělskou produkci. Druhým aspektem je podpora domácí produkce a domácí spotřeby, přičemž to neznamená nějaké primitivní „Čechy Čechům!“ Jde třeba o podporu farmářských tržišť, o podporu regionálních potravin a značek, o podporu kvality a konec konců i snahu ovlivňovat (rozumným způsobem) spotřebitelské návyky. Třeba v Británii je v kuchařských programech naprosto běžné, že renomovaní protagonisté těchto show zdůrazňují takové aspekty, jako čerstvost, místní produkty, které koupí ráno na trhu a to, že oni přizpůsobují svůj jídelníček roční době a tomu, co jejich země v té nebo oné době nabízí. A to nemluvím o Francii.

Strategicky znamená potravinová soběstačnost produkci takového objemu v daném regionu obvyklých potravin, které jsou schopné pokrýt potřeby země, kdyby to bylo třeba. Znamená to neustupovat tlakům a umožnit domácím výrobcům udržovat nebo dokonce zvyšovat obvyklou výrobu. To je celé, není na tom nic zase tak strašně složitého. A není to ani nic, co by mělo být zesměšňováno nebo uráženo.