Při pročítání vládních dokumentů jsem našel fascinující sbírku priorit k posílení konkurenceschopnosti hospodářství České republiky. Pokud někdo předhazuje sociálním demokratům, že používají starý jazyk a snad dokonce nostalgicky vzhlížejí k minulosti, pak by mne zajímalo, co by stejní lidé řekli o současné vládě.
Dovolím si odcitovat opravdu fascinující pasáž: „Vytvořit institucionálně zastřešený systém koordinace hospodářské politiky na centrální úrovni za účelem realizace vládou přijaté Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti ČR, která je zásadním dokumentem podmiňujícím hospodářský rozvoj a určující pro směrování resortních strategií a rozvojových plánů; provést revizi jednotlivých resortních strategií s odstraněním těch, které nejsou v souladu se Strategií mezinárodní konkurenceschopnosti ČR.“
Že nevíte, co tím mělo být řečeno? Nic si z toho nedělejte. Musel jsem si to přečíst několikrát, abych pochopil, že je zde občanům oznamováno založení nějakého úřadu, který bude dohlížet na to, abychom byli schopni konkurovat zahraničním producentům.
Já teď nevím, co by tento úřad měl vlastně na starosti, proto takovou myšlenku neodsuzuji z principu. Ale pokud bude tak pružný, jako je pružná mluva, kterou se jeho založení oznamuje (či spíše mezi řádky naznačuje), pak opravdu takovou instituci nepotřebujeme a s jistotou lze předpovědět, že nadělá více škody než užitku.
Kdyby se podobná věta vyskytla ve volebním programu sociálních demokratů, nezůstala by na nás nit suchá. Byli bychom cílem brutálních výpadů, byli bychom označeni za staré aparátčíky a byli bychom připodobněni k závěrům sjezdů komunistické strany.
Tento dokument vlády je na veřejných zdrojích již celkem dlouho, ale že kabinet vedený pravicovými stranami mluví hůř než Klement Gottwald, to prakticky nikomu nevadí. Jak je to možné?
Vlastně nevím, ale mám jednu představu. Konzervativní publicisté, sociologové a politologové v tradičních západních zemích se již hodně dlouho podivují nad nevyvážeností zpráv médií, které povětšinou fandí spíše levici. Zjednodušeně ten stav označují asi těmito slovy: Zatímco sociálně demokratický politik si celkem bez rizika může užívat drahé auto a mnoho jiných „přepychových“ vymožeností, konzervativec nesmí jít ani do trochu dražší restaurace, aby o něm internet začal psát, že si žije nad poměry a utrácí veřejné peníze. Zjednodušeně: Co projde Hollandeovi, to si Sarkozy dovolit nesmí.
U nás je ale tento stav obrácený.
Pravicovým politikům se dostává určité citelné ochrany, která zahrnuje i ležérní přístup novinářů k jejich projevům nebo návrhům. Kdyby navrhovali sociální demokraté zřízení instituce na podporu konkurenční schopnosti České republiky, stali bychom se terčem výsměchu a noviny by nás rozcupovaly na kousky. Když to stejné navrhuje údajně pravicová vláda, noviny mlčí, jakoby se nic nedělo.
Mě vlastně netrápí, že ČSSD bývá propírána v médiích. To je politika a je třeba s tím počítat. Mně vadí, že sdělovací prostředky neměří všem stejným metrem.
