Poslanec ODS Tomáš Úlehla se pokusil v rámci projednávání zákona o odpadech zase trochu vypomoci majitelům solárních elektráren a zbavit je budoucí povinnosti zajistit ekologickou likvidaci těch panelů, kterým skončí životnost.
Vzhledem k tomu, že české občany stojí hrátky s podporou fotovoltaiky desítky miliard korun ročně, byli jsme tím nápadem opravdu šokováni – a to nás v parlamentu už moc věcí překvapit nemůže. Jenom krátce shrnu, o co šlo. Pan poslanec Úlehla navrhnul v rámci projednávání zákona o odpadech, aby majitelé takovýchto zařízení na výrobu elektrické energie již nebyli ze zákona zodpovědní za odpovídající likvidaci panelů, ale aby byla tato povinnost přenesena na výrobní firmy. To by ale znamenalo značné riziko pro příští výdaje státu a snadno to lze vysvětlit. Životnost panelů je mezi dvaceti a pětadvaceti roky, výjimečně o něco málo delší. Takže hlavní nápor na likvidaci přijde za patnáct až osmnáct let, možná za dvaadvacet, ale zhruba v té době. Pokud si uzákoníme, že likvidovat musí výrobce (což samo o sobě představuje v praxi dosti složitou proceduru), můžeme se celkem klidně vsadit, že v oné budoucnosti již nebudou nynější firmy existovat. Mnoho panelů v minulých letech dodaly do České republiky producenti z Německa a západní Evropy obecně – tyto firmy již povětšinou neexistují, protože neustály tlak konkurence z Číny a dalších rychle se rozvíjejících se ekonomik. A ani ti čínští výrobci nepřežijí, protože tento systém výroby elektřiny bude velmi pravděpodobně nahrazen v nedaleké budoucnosti deseti nebo možná i méně let novými technologiemi.
Pokud by ale povinnost likvidace neměl provozovatel elektrárny, ale jakýsi v budoucnosti neexistující výrobce či dovozce, pak by panely zůstaly s největší pravděpodobností na krku státu a zřejmě poměrně drahá likvidace by šla znovu ze společné kapsy občanů, která se jmenuje státní pokladna. Navrhnout něco takového je nehoráznost a kromě toho, že poslanec Úlehla dostal za uši dokonce i od jinak loajální TOP09, nabádá to k zamyšlení nad budoucími úmysly těch, kdo bývalého rebela navedli.
On to jistě nevymyslel sám. Někdo mu tento návrh připravil a někdo se s ním dohodl, aby ho předložil. To nemohl být nikdo jiný, než solární lobby. Což nám říká mnoho o úmyslech této až příliš vlivné podnikatelské skupiny. Jejím cílem je zbavit se těchto nákladů, přenechat je někomu jinému. S tím je nutné počítat a je potřebné přijmout v nejkratší možné době legislativní pojistky tak, aby se to nemohlo podařit.
Počítejme s tím, že likvidace rozsáhlé elektrárny bude finančně náročná – co ale zabrání majiteli takového solárního parku, aby několik měsíců před nutností likvidovat přestárlé součástky neprodal projekt nějaké nastrčené figurce? Koho pak bude stát honit a nutit zaplatit náklady spojené s řešením problému? Nebo ještě pravděpodobnější varianta – majitel na konci životnosti solární panely demontuje, sbalí celou technologii a odprodá ji zase nastrčené firmičce s bezvýznamným majitelem. Ta všechno uloží kdesi do skladu a tím ztratí stát kontrolu nad likvidací panelů.
To všechno jsou reálná rizika, protože můžeme velmi pravděpodobně předpokládat, že až tyto elektrárny doslouží, nebude již existovat nekonečně štědrá státní dotační politika fotovoltaiky a žádné nové elektrárny na místě těch starých vznikat nebudou.
Existuje možnost pojistky. Bylo by možné uzákonit povinnost provozovatelů elektráren vytvářet průběžně rezervní fond, který by byl pod dohledem státu, kde by výrobci elektřiny nad určitou velikost museli deponovat každoročně nějakou částku jako jistinu toho, že na konci celého procesu bude možné panely opravdu ekologicky zpracovat a nebudeme je nacházet v černých skladech a poházené po lesích.
Taková povinnost není nic zase tak výjimečného – například těžařské společnosti musí podobné fondy tvořit kvůli nákladům na rekultivaci vytěžené oblasti, majitelé domů také ukládají prostředky do fondu oprav a podobně. Dosti šílený nápad poslance Úlehly byl tedy k něčemu dobrý. Upozornil nás všechny na to, že solární lobby chystá pro občany této země ještě další překvapení.
