Nejsem žádný válečný fanatik. Ale po libyjském nebi se mají prohánět bitevníky L159 a dělat si tam reklamu. Je to cynické? Možná. Ale v dnešní době již není válka pokračování politiky jinými, tedy válečnými prostředky. Je to pokračování obchodu.
Lehký bitevník s těžkou výzbrojí - ideální pro operace proti pozemním cílům.21. základna taktického letectva Čáslav
V hangárech nám stojí bitevní letouny L159, svým způsobem výkřik techniky, do jisté míry dokonalé stroje a ve svém segmentu nejlepší. Ale neprodejné – mimo jiné i proto, že nikdy nebyly v reálném nasazení. Operace v Libyi by pro ně byly optimálním testem schopností a nejlepší reklamou. Reakce našich politických špiček na válku (nebo mírovou operaci – jak kdo chce) v Libyi je z tohoto pohledu tristní.
Já vůbec nehodnotím samotný zásah spojeneckých sil. Má mandát OSN, tím to pro mě v podstatě končí. Osobně si mohu myslet cokoliv. Mohu si stejné cokoliv myslet o tom, s jakou urputností ničí nejmohutnější a největší letectvo shromážděné v posledních letech pozemní cíle včetně tanků, bojových vozidel a dalších vojenských objektů, které mnohdy nemají nic společného s udržením bezletové zóny a pouze okrajově s ochranou civilistů (kdo je ale v občanské válce civilistou?). Mohu si například myslet, že jde o celkem logický kalkul – čím více toho spojenci rozstřílí nyní, tím spíše v budoucnosti nějaké nové Libyi prodají techniky. Ale to jsou možná jenom moje utkvělé představy.
Štve mě však, jak jsme se nechali vyšachovat z této záležitosti, kde Francouzi dělají reklamu svým strojům, evropské konsorcium zase svým letadlům a o Američanech ani nemluvím. Tato válka (mírová operace) je investicí. Jen první salva řízených střel (tuším, že jich bylo asi 112), stála více než sto milionů dolarů (co střela, to milion). Riziko pro naše piloty by bylo minimální, soustředěná ochrana supersoniků a strojů AWACS by umožnila L159bez většího rizika vyhledávat a ničit určené pozemní cíle. Za bedlivého pozorování vojenských nákupčích z celého světa, kteří nyní v Libyi zkoumají každou minutu jakékoliv operace a vyhodnocují výsledky bojového nasazení jednotlivých strojů, účinnost zbraňových systémů a další informace, které jsou jinak nedostupné.
Oficiální stanovisko naší vlády v podstatě je, že gripeny nebyly potřeba. O tom ani potom, jak se říká. V té houštině všech možných strojů v nadzvukových rychlostech naše letka nemá žádný význam – určitě žádný pro český průmysl a naší ekonomiku. Ale L159 mohly ukázat, že jsou schopny plnit stejné úkoly, jako nejmodernější francouzské, evropské či americké stroje, ale s náklady řádově nižšími. A tvrzení, že je nikdo nechtěl, toto tvrzení je nepřijatelné – pokud by naše země neměla nádech politicky nestabilního státu, mohli jsme zařazení našich sil do libyjské operace tvrdě požadovat (nebyli bychom první). Jenže pan ministr Vondra má svoje starosti se zašantročenými stovkami milionů korun a pan premiér Nečas se z Bruselu raději zastává své pravé ruky, než aby se zabýval potřebami českého průmyslu.
Dobře – na L159 se podílí 40 zahraničních firem a asi 30 českých, samotné Aero Vodochody patří slovenské skupině Penta. Ale prodej čtyř desítek strojů z hangárů armády, které nepotřebujeme, i to je asi 600 milionů dolarů. Pravda, je to jen asi 17 krát více, než kolik utratil pan ministr Vondra za mikrofony, sluchátka a reproduktory, ale pořád to je suma, kvůli které je možná vynaložit nějakou námahu.
