Přicházejí mi teď dva typy mailů. Podle jednoho sociální demokracie v koaličních jednáních příliš ustoupila. Podle druhého jsme na vině tomu, že v příštích letech nebude mít Česká republika žádnou rozumnou hospodářskou politiku, protože jsme do koaliční dohody prosadili příliš z vlastního volebního programu.
Těžká situace. Nejprve jsem si říkal, že budu odpovídat každému autorovi zvlášť. Ale popravdě bych tím strávil obrovské množství času. Tak jsem vytvořil tuto standardizovanou odpověď.
Vážená paní, vážený pane,
není na světě člověk ten, který by se zalíbil lidem všem. Koaliční jednání jsou vždycky o kompromisu, to je banální fakt. Pokud žádná strana v zemi nemá takovou podporu, která by z ní dělala jasného hegemona voleb, nutně musí vzniknout hodně kompromisní vláda. Ale dovolte mi, abych k tomu řekl něco poněkud podstatnějšího, než prosté konstatování, že věci nejsou tak jednoduché.
V České republice se nám rozšířil takový nehezký nešvar. Popsal bych ho jako fatální dávku nespokojenosti každého, kdo má nějaký jasný názor (což je u nás v podstatě každý) s tím, že právě jeho názor není dost akceptován, prosazován a brán jako naprosto jasný a nediskutovatelný. Samozřejmě správný, to dá rozum.
Příklad? Když se volil prezident, přívrženci knížete Schwarzenberga se tvářili jako zcela neschopní pochopit, že by kdokoliv mohl volit jeho oponenta, protože to přece není možné. Protože volit kohokoliv jiného je úlet, nesmysl, absurdní myšlenka asi tak stejná, jako předat Karlovarsko do správy Ruské federace. Snažím se vystihnout tehdejší pocit z oné kampaně a možná mi to tak úplně nejde, ale snad je to jasné. Opačný příběh – potkal jsem známého, který volil i tentokrát ODS (což nechápu, ale respektuji). Vyprávěl mi o reakcích svého okolí, kde se stal skoro vyvrhelem, někým, kdo se doživotně upsal kmotrům a ďáblu.
Co tím chci říci: sociální demokracie dostala trochu přes dvacet procent hlasů, ANO něco pod dvacet a tak dále. Pokud si voliči každé strany v této zemi řeknou, že budou zuby nehty trvat na tom, že oni neakceptují ústup z volebních programů, nemůže tady vzniknout jakákoliv vláda. A to ani po dalších a zase dalších a zase dalších volbách. Dvacet let nedaly volby v této zemi jasnou a přesně definovanou vládu, která by nebyla rozkročena od středu doleva nebo naopak od středu doprava nebo dokonce od liberální pravice po liberální levici a tak podobně. Dvacet let je to pořád stejné – jenom občas v poněkud jiném gardu.
Vážení voliči jakékoliv strany, ve skutečnosti je vás ve všech případech málo k tomu, aby vznikla vláda, která by byla přesně definovaná svým původním volebním programem. Moji milí spoluobčané, můžete si za to sami. Nikoliv každý zvlášť, ale určitě všichni dohromady.
Rozčilovat se nad tím, že nebude vyšší zdanění firem a že bohatí budou dál platit navíc jenom „symbolickou“ solidární daň? Nebo naopak nad tím, že tato solidární složka bude zachována po delší dobu? Označovat to rovnou za pitomost nebo zradu státu, národních zájmů?
Vlastně to ukazuje jediné. Někde se nám v posledních letech ztratil respekt k jiným názorům. Kdesi jsme odložili schopnost připustit, že názor, se kterým nesouhlasím, není kvůli tomu automaticky naprosto pitomý, blbý, špatný, zločinný a podobně. Ovšem společnost, která při pětiprocentním prahu pošle do parlamentu zástupce sedmi stran, se tak nějak bez respektu k jiným názorům neobejde.
