Chceme mít dálnice nebo nové šéfy?

Za posledních sedm let (od roku 2007) mělo Ředitelství silnic a dálnic šest generálních ředitelů. Za stejnou dobu nastoupil nyní dokonce devátý ministr dopravy. Někteří ministři byli ve funkci dokonce tak krátce, že ani nestihli oblíbená škatulata a pořádný personální kolotoč.

Z působení některých ministrů a jejich týmů se stát vzpamatovává dodnes – takový Aleš Řebíček a jeho lidé na ŘSD dokázali opravdové divy. Asi nepřekvapí, že zvlněné úseky dálnice D47 byly stavěny v letech 2004 až 2007, přičemž v podstatné části této doby seděl na ministerstvu dopravy právě Aleš Řebíček, před ním lidovec Šimonovský. Ona i ta politická příslušnost patří k dobře ilustrativním: takže do září 2006 vládli úřadu lidovci, čímž se dostáváme do roku 2007. A stranicky následují: ODS, ODS, nestraník navržený ODS, Věci veřejné, nestraník, Věci veřejné/LIDEM, ODS, nestraník kandidující za SPOZ, ANO 2011.

Ale o to teď tolik nejde.

Česká dálniční síť má strašlivé množství problémů. Je tu rozběhlá rekonstrukce D1, která započala za předminulého generálního ředitele ŘSD a po každé změně na postu hlavního šéfa se na čas zadrhnula. Jako ostatně celý chod úřadu – kdokoliv, kdo si sedne na tak extrémně horké křeslo, první měsíc, dva nebo tři nepodepíše žádný podstatnější a finančně závažný dokument. Proč? Protože nechce skončit v kriminále a než začne přebírat odpovědnost, musí vědět za co.

Je tu slavný spor o D47, kde tahá stát sice za delší kus provazu, ale má také máslo na hlavě. Stavební společnost Eurovia mizerně postavila hned několik úseků, to je zřejmé. Kdyby bylo všechno přesně a správně, nebyla by silnice hrbolatá jako varhany. Ale pánové od státu asi také nekoukali zrovna přesně a pečlivě, když podepisovali předávací protokoly. Nicméně každá další a další změna ve vedení ŘSD je v jednáních k horšímu. Nikoliv proto, že by ho vedli horší lidé, ale protože se věc stává nutně stále více politickou.

Je tu problém s výkupem pozemků a stanovením cen. To je neobyčejně vážná potíž vzniklá legislativou přijatou sice v dobrém úmyslu, ale s mimořádně špatnými konci. A zase je v tom velký kus politiky – ve správné chvíli nebyl nikdo, kdo by měl dost zkušeností a znalostí k tomu, aby dokázal analyzovat, kam ten nápad povede. To měl udělat David Čermák, zatím předposlední ředitel ŘSD, a Zbyněk Stanjura, nyní před – předposlední ministr dopravy. Výsledkem je, že se výkupy zastavily. Poslanecká sněmovna i Senát věřily doporučením a napříč politickým spektrem (pro jednou bylo vše konstruktivní) posvětily špatnou myšlenku.

Já celkem rozumím tomu, že noví ministři si chtějí do svých podřízených organizací umístit lidi, kterým věří a které berou jako součást svého týmu, Ale bylo by dobré o tom někdy přemýšlet nejen s hlavou obalenou stranickou vlajkou. Málo se mluví o tom, že v posledních letech nejsme schopni prostavět peníze, které jsou na rozvoj silniční sítě uvolněné a nejsme ani zdaleka schopni využívat peníze z Evropské unie. Dohromady jde nikoliv o jednotlivé miliardy, ale o celé desítky miliard korun. Jedním z důvodů je, že během permanentních personálních zemětřesení nějak nezbývá čas na to, co je smyslem věci – totiž na stavění těch silnic.

Bylo by možná dobře zastavit tenhle kolotoč permanentního trockismu a nechat alespoň nějakou dobu věci fungovat. Zvláště na té dopravě, kde alespoň jednou nebo dvakrát ročně nezůstává kámen na kameni.