Atomová křižovatka

Fatální potíže reaktorů elektrárny Fukušima 1 znamenají problém pro celý svět. Nikoliv kvůli radioaktivitě, to (doufejme) japonští technici nakonec zvládnou. Ale sotva začalo nad jádrem svítat, jeho šťastnou hvězdu smetlo zemětřesení a tsunami.

Devastace elektrárny Fukušima je varující. Staví nás před rozhodnutí: obětujeme svoji životní úroveň nebo atomovou energii?iDnes

Jaderná energetika má nyní tři klíčové milníky. Rok 1979 a havárii v elektrárně Tree Mile Island ve Spojených státech. Duben 1986 a havárii v ukrajinském Černobylu. A nyní březen 2011 a boj u udržení elektrárny Fukušima pod kontrolou. Od konce sedmdesátých let nepostavili ve Spojených státech jediný atomový reaktor. Od roku 1986 v podstatě to stejné platí o Evropě a o vyspělých zemích obecně. Otázkou je, co se stane nyní.

Právě začínalo jaderné oteplení. Po desetiletích, kdy pro politiky bylo slovo atom zapovězené nebo se muselo říkat ve smyslu nadávky, se poslední dva nebo tři roky situace otáčela. Společnost ve vyspělých státech začala přijímat fakt, že bez jaderné energetiky není možné dlouhodobě zajistit životní úroveň na současném stupni a již vůbec není představitelný její růst. Je to v podstatě jednoduchá rovnice. Jakékoliv zvyšování životní úrovně (ve smyslu hmotném) se odráží v růstu spotřeby energií, především energie elektrické. To je závislost, která je obecně platná. I když růst spotřeby dávno není exponenciální, protože je – Bohudíky – ovlivňován úsporami a zaváděním vyspělejších a tedy také úspornějších technologií, stále není zvyšování životní úrovně bez vyšších nároků na energie dosažitelné. Takže dokud většinová společnost bude jako svůj cíl vyznávat vyšší spotřebu, lepší uspokojování svých potřeb (a takoví my lidé jsme), do té doby bude nutné soustavně pracovat na dostatečných energetických dodávkách.

Jaderné oteplení nabízelo řešení. Pokud by společnost přestala být ve své většině proti jádru (tak, jako v České republice, kde před japonskou havárií byla podpora jádra vysoká), vzniklo by během příštích dvaceti let ve vyspělých zemích značné množství nových energetických zdrojů, což by značně změnilo poměry v elektrárenství a v otázce zásobování energiemi.

Jenže tragédie Fukušimy staví svět na další křižovatku, která je tentokrát ještě horší, než kdykoliv předtím. Současné jaderné elektrárny jsou většinou v provozu třicet nebo čtyřicet let (jako je to ostatně u Fukušimy). Pokud nezačneme stavět nové zdroje, neudržíme tyto atomové elektrárny v provozu po dostatečně dlouhou dobu. Jinými slovy, jestliže přijde další éra „bezjaderné“ společnosti, pak neexistuje řešení, jak zajistit vyspělým státům dostatek energie. A to již ve výhledu například pouhých dvacet let.

Samozřejmě, že případ Fukušima musí změnit pohled na jadernou bezpečnost a zajištění elektráren. Asi nikdo nikdy nepředpokládal, že elektrárnou projde vlna tsunami vysoká deset metrů, bude potřebné příští projekty upravit podle toho a přemýšlet o tornádech, vichřicích neobyčejné síly, nebývalých záplavách a dalších zradách přírody, které nás – zdá se – v budoucnu čekají. Ale měli bychom si také poctivě říci, že pokud se znovu jako celá společnost postavíme ve vyspělých zemích proti jaderné energetice jako principu, pak výsledkem bude v první fázi více exhalací se všemi dopady na oteplování planety a s ekologickými škodami, velmi brzy ale snižování reálné životní úrovně a nutný ekonomický pokles té části světa, která je nyní nejbohatší.

To je naše křižovatka pro příštích několik desetiletí.