Nemám rád detektivky, ale na Policii Modrava se rád dívám.

Být neustále ve střehu, nepropásnout jedinou větu, kdy pravda vypluje na povrch, že vrahem je zahradník. To není můj šálek čaje. Známé končiny i v maličkostech, to je jiné kafe  

Vyhovuje mé nostalgické náladě a stesku po končinách, jejichž krása se mi zadřela pod kůži. Jsou to místa, doprovázející mé vzpomínky.   

Jsou to místa, do kterých jsem se zamiloval, láska na první pohled. Okouzlovala mne Šumava svou rozmanitostí a výrazně se lišící od Krkonoš, Jizerek nebo Orlických hor. Je jiná u Vimperka, Prachatic a Volar. A Modrava se Srním? Jiný svět ticha i hlučných překvapení. Stačila skupinka zvídavých a štěbetavých chichotalek, nedejbůh s kroužícími seladony a vedených stárnoucím kohoutem, který se sice snažil, ale měl už po sezóně. Jim mohlo zdatně sekundovat už jen stádo krav, vracející se neorganizovaně lesem z pastvy do místního kravína. Mně krávy nevadily, žena se jich bála od doby, kdy se na Slovensku zjančily dvě Milky, ale příkop naštěstí nepřekonaly.

Takto jsem zdravil stádo turistů i krav, ale s patřičnou časovou prodlevou. Na pozadí se tyčí oba Roklany, Velký a Malý. Protože jsou v Bavorsku, Groser und Kleiner Rachel. Snad jsem oba názvy přečetl a napsal správně. Já se nevycváleného dobytka nebojím, spíš mám strach z "učitele" němčiny.

V Bavorsku jsme se zdravili zvláštním GusGus nebo GüsGüs, ale na konci bylo slyšet spíš f. Trochu šlapání na jazyk a všichni znalci školní němčiny na můj dotaz jen krčily rameny. Teď se možná nějaký germanista předvede. To s mladými Bavoráky a cizinci se hájovalo.

.     

Šumava vás překvapí svými hřebeny, někdy ostře zaoblenými a vypadající jako Prsa Matky Boží, Osser počesku Ostrý. To je ten známý reliéf Královského hvozdu, který je symbolem Železné Rudy.

Jindy zaoblené jako Boubín nebo Bobík vévodící Volarům. Na fotografii je Luzný, nyní dostupný od Březníku, kdy se vedly typické ochranářské a nekonečné tahanice o zpřístupnění cesty na tzv. Modrý sloup. Když to nebyl tetřev, byl to určitě nějaký chřástal.

O Sušici a Luzném hezky psal velký komik a ještě větší tramp Jaroslav Štercl. Jak dovedl popsat přespání pod širákem na sušickém Santosu a pak díky svým možnostem odjel do Německa. Když vystoupal na Lusen a díval se do nedostupných zadrátovaných rodných Čech, tekly mu slzy jako opuštěné ženě o Štědrém večeru.

Že mně všechno oklouzlilo, když jsem i já tyto končiny poznal na dovolenkových toulkách kolem Modravy a Filipovy huti? Sice už jenom pěšky a o holi a mnohdy cabrtal tak, že mi zastavil terénní vůz NP Šumava a osádka nabízela odvoz do "civilizace".

Jedna z nejhezčích cest, kterou jsme absolvovali začínala na Slunečné u Prášil. Potom přes Novou Studnici a bývalé Zelenohorské chalupy ke kanálu, úvozem přes Staré Srní a nábližkou kolem bývalých bytovek PS. Soudruzi pohraničníci nás chránili tak dobře, že jsme doslova mrkali na drát tak dlouho. 

Z těch bývalých chodil jen jeden morous do malé příjemné hospůdky s ještě příjemnějším hospodským, dobrým Gambáčem a Plzní. Čisto a útulno nejen v lokálu, ale i na oněch místnostech. Jen ten "úřední pokyn a návod k močení " se vytratil z paměti. Příjemné čekání na autobus zpestřilo chroupání Rendlových tyčinek, solených kmínových a makových. Já vzpomínám na tyčinky s pivem, má žena zase na pana Františka. Možná tím kamufluje, že má taky ráda pivínko s tyčinkama.

Tohle všechno mně dohnalo k osudovému rozhodnutí. Na rozdíl od svého otce, který snil o pastvě ovcí na rodné Moravě až bude v penzi, z Prahy by ho nedostal ani pár volků.

Já se rozhodl pro Šumavu a ta se stala mým novým domovem. Prostě jsem připlul proti proudu Vltavy a Otavy až k šumavskému podhůří. Doteď nevím co jsem vlastně byl, když naplavenina připlouvá po proudu řeky.

Já se přestěhoval do města, které bylo pro mne jako stvořené. Dovedete si představit astmatika, mylně se domnívajícího, že čerstvý horský vzduch je to pravé, třešnička na dortu.

Lékařka z nábřeží viděla před sebou blbýho Pražáka, s takhle zhuntovaným pajšlem se přestěhovat do kotle, kde nebývá o smog nouze. Můžu vás ujistit, že nebyla sama, mnoho lidí si myslelo to samé.

Jim bylo moje astma šumafuk, zbyl jen ten pražskej blbec. Uběhlo mnoho vody v Otavě, než pár lidí z dvanácti tisíc změnilo svůj názor.

Že jsem se dokázal zinvalidnit chozením v přírodě, jsem pochopil až při četbě příručky Josefa Kafky, jinak adjunkta musea král. Českého.

Kdo cestuješ pěšky, měj především na zřeteli, abys měl ne právě zcela novou obuv, nikoliv neb vůbec nízkou a šněrovací.  Vol raději nepromokavé holínky. Dostaví - li se únava svalů zvol líh nebo kořalku a nezkrotnou žízeň uhasíš vodou s vínem nebo citronovou limonádou.

A já vůl hasil pivem. To jsou ty následky. Inu opravdový blbec