Prošlapal jsem nejeden pár bot při vandrování po kopcích od Šumavy k Tatrám, prokráčel nejednou stezičkou v lehkých botaskách a těžkých pohorkách. I teď se vracím aspoň ve vzpomínkách na ten čas bez starostí, čas tulácký. Mé myšlenkové obrázky jsou stejně krásné jako živé sny, kolorované nebo barevné jak propagační poutače.
Tolik let uplynulo jako vody v Jizeře, než jsem poznal kdejakou cestu v těch kopcích kolem Mejta, směrem k Harrachovské pile a nad Mumlavou stoupal lesními silničkami a travnatými porosty až ke Krásné vyhlídce s obřími kamennými hrnci v čile proudící Jizeře. Při průzkumných vycházkách jsem nevynechal jedinou cestičku kolem Rokytnice a Jablonečka i stezičky prošlápnuté hajným nebo zvěří neušly mé pozornosti.
Rád jsem se toulal poblíž Hvězdy s rozhlednou, která by bez uzardění mohla být hvězdou hvězd. Štěpánka za ten výšlap od Příchovic stojí a těch pár desítek schodů vám otevře netušené výhledy. Jizerky, Krkonoše i kousek Lužických hor a při troše štěstí a dobré viditelnosti možná až do středních Čech.
Procházky kolem Vysokýho a Pasek mě zavedly až chatě Na Perlíčku, Prdečku zvaném Prdek. Tam jsem nevysedával, já raději šel dál ke Sklenařicům a na pařezu u Tomášova kříže si pochutnával na chlebu s turisťákem a rozhlížel se. Těch poetických jmen vonících dálkami všude vůkol, Hranice, Amerika, Nový York nebo Mexiko bez pasu a doložky. Tam jsem se kochával pohledem na můj vršíček, kopec jeden z nejkrásnějších, tam ještě pěkných pár metrů nad Dvoračkami ční do oblak jako horský solitér.
V mých vzpomínkách se promítá jeho vlídný obraz, romantický svou strmostí při pohledu od Míseček na cestu deroucí se vzhůru, kolem potoka a malého jezírka až tam na vrcholek, kam chodí vítr spát a já si snil svůj sen, že se musím stále vracet ke svému velikánovi na předělu Jizerských hor a Krkonoš.
Tam je můj milovaný Kotel. Prý Kokrháč s hřebínkem pěkně vysoko posazeným, pro mne je ve výšce 1435 metrů Kotlík.
