Nepřišel jsem s blogem pět minut po dvanácté. Jen nevzpomínám na rodiče okázale, aby všichni viděli, že na oba myslím. Nepotřebuji si jednou za rok vzdychnout na hřbitově, kde je víc živých než mrtvých. Nemusím se třást strachy i bezmocí, kdo si přisvojí kytičku, věneček z chvojí nebo svíčku z jejich hrobu. Nepřáli si, "abych musel někam chodit "jen z tradiční povinnosti.
Oba měli dávnou prosbu a kladli mně na srdce, že budou raději, když si je připomenu občas něčím veselejším. Prý si sám užiji smutného v životě dost.
Na tátu myslím, kdykoliv se mně něco povede. Dovedu si představit jeho pýchu a holedbání před svými kamarády, jakého že to má vydařeného potomka. Jeho cestička byla taky křivolaká, časy smutné a všední střídaly sváteční chvíle, kdy mu vše vycházelo. Občas měl smůlu, když špatně odhadl odkud vítr vane. Byl finančním komisařem na ONV a kromě povinnosti stíhání daňových delikventů, si stačil ještě řádně připít na své zdraví. Moraváka nemusíte pobízet nikdy, každý se zdravými játry je přítelem dobrého truňku. Jenže ten den byla popravena dr. Horáková a on se nechal slyšet příliš hlasitě. Kdyby nebyl straníkem, možná by vše prošlo bez povšimnutí. Musel ještě fanfarónsky, aby toho nebylo málo, položit šéfovi na stůl legitimaci. Dostalo se mu pochvaly, byl po zásluze nejen povýšen a polepšil si i finančně.
Každé ráno pak odjížděl na šichtu do Kladna, aby mohl před sebou tlačit vozíky s černým zlatem. Nezlomilo ho to, rád dával k lepšímu "Já jsem horník, kdo je víc?" A úderné propagandické heslo jistil dodatkem " Dva horníci ". Dřina ho posilovala fyzicky i duševně. Ukazoval pak v hospodě své vypracované bicepsy, byl nad věcí a smál se. Bodejť by ne. Kdo by mu dal lepší kádrový posudek, větší výplatu, pracovní oděv a přidal deputát. ONV určitě ne.
Připomíná to hrabalovské pábení, ale budoucí slavný spisovatel odjížděl jiným autobusem na jiné pracoviště.
